Kestrel a Sirius - XVII.
Prasinky
Meteorologové
se protentokrát nezmýlili – už od rána sluneční paprsky žíznivě olizovaly kapky
rosy v trávě, takže za chvíli po těchto „rusalčiných perlách“ nebylo ani
památky. Žáci třetích a vyšších ročníků se s výskáním vyhrnuli ven,
zatímco druháci za nimi jen smutně hleděli. Měli smůlu – oni navštíví Prasinky
až napřesrok. May se s jemným úsměvem vydala za svými spolužáky. Náladu jí
nezkazil ani Filch, horlivě hledající nějakou chybu v jejím formuláři. Nic
takového ale nenašel – profesor Lupin jako vždy dodržel slovo, příslušné
povolení obstaral a vlastnoručně podepsal. Byla mu za to vděčná (svoji radost
pro jistotu tentokrát vyjádřila pouze slovy) – takto to bude bez komplikací –
„Není přece mojí vinou, že se vždycky ocitnu v nesprávném čase na nesprávném
místě,“ ospravedlňovala se v duchu předem. „ — A Harrymu tento list
papíru pravděpodobně zachrání život,“ dodala rychle, aby se nezačala cítit sama
před sebou provinile. „Pravděpodobně? Ne, určitě,“ opravila se. Po včerejšku si
byla jistá, že všechno dobře dopadne. Jako prémii za to, že se dokázala
dobrovolně umenšit před někým mnohem mocnějším, než byla sama, dostala zpět
svoji předešlou sílu. Znovu cítila Moc kolovat ve svých žilách; už to ale
nebyla ta zlá síla, která ji nutila ubližovat sobě a ostatním; bylo to jiné –
ve svých tepnách ucítila životadárnou mízu – stejnou energii, jaká přináležela
i jejím předkům.
Jakmile
vyšli z bradavických bran, tvářila se už vážně a soustředěně – musela
zaregistrovat nebezpečí dřív, než Smrtijedi stačí ohrozit Harryho. Nechápala,
jak je možné, že studenti starší čtyř ročníků mohli v těchto dobách
z a do Prasinek pěšky, zatímco ti mladší užívali ne snad bezpečnější,
určitě však mnohem rychlejší dopravy kočáry s thestraly. Nebylo to sice
daleko a samotná cesta byla chráněna kouzly; přesto však byla určitě dost
dlouhá na to, aby se na ní mohla stát spousta věcí. Studenti žili pod neustálým
tlakem – testy, zkoušky, nepřející učitelé, rodiče se svými představami,
příkazy, zákazy, číhající Filch se svými unikátními školními tresty … nároky se
rok od roku stupňovaly. Bylo stále těžší a těžší úspěšně absolvovat. A do toho
všeho — Voldemort se svými Smrtijedy. Nebylo divu, že chtěli na tohle
všechno zapomenout, byť třebas na jediný den v roce. Přáli si být takoví,
jací snad i měli být – veselí, bezstarostní, přátelští a trochu potřeštění …
chtěli si konečně užít volnosti bez něčího neustálého dozoru, provést pár
bláznivých kousků a vrátit se zpět odpočatí a vyřádění … A právě v tom byl
ten problém – studenti se snažili vytěsnit svůj strach a odmítali si připustit,
že nebezpečí číhá všude – přestali být opatrní a stali se tak snadným cílem –
až příliš snadným pro kohokoli s perverzními či sadistickými sklony.
Jistěže, i po cestě a v Prasinkách existovala jakási předepsaná pravidla, jak
se chovat – ale ta všichni okázale ignorovali, jakoby hazardování se životem a
vlastním zdravím mělo být jakýmsi druhem hrdinství. Lord Voldemort toto ovšem
dobře věděl – a někde si teď asi spokojeně mnul své ruce – vždyť mu jen stačilo
otevřít svou nenasytnou náruč a ti hlupáčkové už do ní vběhnou sami … May se
zamračila a bezděky se rozhlédla kolem – vše však bylo v normálu; „Až
příliš ideální,“ řekla si, když i na nebi nenašla ani mráček.
V Prasinkách
Harryho nepronásledovala – nehlídala ho na každém kroku, neslídila po každičkém
jeho pohybu, neposlouchala, o čem se se svými kamarády baví; vlastně – vůbec ho
nesledovala, jakoby jí na chlapci pranic nezáleželo; i když opak byl pravdou.
Na první pohled si šla sice po svých – zvědavě okukovala krámky s vystaveným
kouzelnickým zbožím, zdánlivě bezcílně se toulala sem a tam … přesto však
věděla o všem, co se v širokém okolí šustlo. Pozorné oko by si povšimlo,
že její vážný výraz a prkenný styl chůze poněkud nekorespondují s totálním
nezájmem a „otráveností veškerým světem“, které se tak okatě snažila dávat
najevo. Ve skutečnosti se totiž snažila zachytit celkové vibrace tohoto místa.
Zklidnila svůj dech, přivřela oči a „odhmotnila“ si kulisy okolo. Nejprve to
byl pěkný chaos – vír barev a zvuků, obrazů z minulosti i těch, které se
právě v reálném čase odehrávaly … postupně se vše ustálilo do jakéhosi
energetického klubka, ve kterém to bublalo a šumělo. Začala rozeznávat
jednotlivé hlasy a myšlenky, rozčleňovala je a pak rozdělovala podle
jednotlivých „frekvencí“ do pomyslných „přihrádek“, načež vše opět ve své mysli
vyjmula a složila do harmonického celku. Teď už jí zbývalo jen čekat, až se
objeví nějaký nesoulad. Pravda, zabralo jí to něco času, takže když znovu
otevřela oči, zjistila, že cukrová vata je dávno pryč a ona už jen usilovně
okusuje špejli. S odporem drobné třísky vyplivla a raději zamířila do
nejbližšího lokálu, aby se „ztratila v davu.“
„U
kostlivce“ bylo narváno. Studenti klasicky využívali situace, kdy nebyli
nablízku učitelé a vesele se nalévali, čím jen mohli. Ochotný personál s
nějakou tou plnoletostí nedělal žádné cavyky – kontrola sem přišla jen zřídka,
a když už se tu přece objevila, zakrátko zase zmizela – s nějakým tím
váčkem galeonů navíc. Usedla k barovému pultu; jinde už místo stejně
nebylo. Barmanka se na ni podívala jako na blázna, když ji poprosila o sklenici
vody. Nakonec jen pokrčila rameny a do umaštěné sklenice crkla ze dřezu trochu
objednané „vody“. „Asi nasávala vedle,“ zamračila se, když si povšimla
drobounkých krůpějí potu na jejím obličeji. Takové „kunčofty“ měla nejraději –
„V restauraci ze sebe dělají pány a vesele utrácejí rodiči těžce vydělané
peníze, zatímco v „poctivé hospodě“, kde je peněz nejvíc třeba, utratí sotva
pár drobných, chamraď studentská!“ pomyslela si nakvašeně. May se na ni
nechápavě podívala – nezdálo se jí, že by tu měli malou tržbu. Ale nerudné
barmance její názor vymlouvat nehodlala. Aby se neřeklo, pozvedla sklenici ke
rtům – napít se si ale po bližším zkoumání dotyčného předmětu rozmyslela. „Spíš
než živnostenskou, měli by sem poslat kontrolu z hygieny,“ pomyslela si,
zatímco pohledem bloudila v regálu před sebou. Tak jako jinde, ani tady
nebyl jen alkohol – v policích se našlo i drobné pečivo k zakousnutí,
kdyby snad některý z hostů usoudil, že přebral, a zachtělo se mu zkusit
přemíru alkoholu zajíst. Vystavené „dobrůtky“ vypadaly ale víc, než podezřele –
jakoby z oka vypadly vyhlášeným Fredovým a Georgovým „zvracecím keksíkům“
– a měly pravděpodobně i stejný účinek. „Tak tady bych si nedala ani sušenku,“
okomentovala to v duchu. Najednou však její pohled utkvěl na něčem, co sem
evidentně nepatřilo. Až si promnula oči, jestli se náhodou nepřehlédla.
Nepřehlédla – úhledně vyskládaná jedna za druhou, v modrém obalu se
zelenými palmami, vyjímala se tu „sojová tyčinka s kokosovou příchutí
máčená v tmavé polevě,“ jak na ní stálo drobným písmem. „Margotka! …Jak
ta se sem dostala?“ zírala na mudlovskou cukrovinku. Tady ji opravdu nečekala –
Prasinky byly čistě kouzelnickou vesnicí a čarodějové a čarodějky, jak známo,
pohrdají čímkoliv, co vzešlo z rukou mudly. Trpce se usmála – „jak jde o
jejich papule, najednou jsou jim nekouzelníci dobří,“ zavrčela, jako
v hypnóze sledujíc žlutý proužek na boku s nápisem 10% zdarma.
Nekoukala však dlouho – v příštím momentu již horečně hledala požadovaných
čtrnáct srpců – tedy ne že by kdy Margotku zrovna milovala – spíš naopak, ale
dnes … nemohla si pomoct – prostě „chytla absťák.“ A jak by ne – bylo to už
dávno, co ji jedla naposled. … Obnos vysázela na pult přesně – přece nebude
barmance ještě dávat spropitné, když ji má za „póvl.“ Zamyšleně otáčela
Margotku v rukách a zaplavily ji vzpomínky. Tyčinka byla totiž zamilovaná
pochoutka paní Parkerové. „Fuj, jak tohle můžeš jíst, mami,“ ohrnovala svůj
nosík malá May. Paní Parkerová se ale jejím „odborným“ hodnocením nenechala
znechutit – po Margotce se „mohla utlouct“, stejně tak, jako i po „banáncích
v čokoládě“, „peprmintových bonbónech“ a podobných „příšernostech,“
jež její „dcerce“ nevoněly. May roztrhla hladký obal a s rozkoší se do
tyčinky po letech zakousla. Dnes by už paní Parkerové neodporovala – byla
překvapená, jaká to je dobrota. A té čokolády … nepamatovala si, že by jí tam
„za jejích mladých let“ dávali tolik. „Promiň, mami,“ zašeptala, když spolkla
poslední kousíček. Co na tom, že to nebyla její vlastní matka – May ji za svoji
matku vždy považovala a i nyní to cítila stejně – a bodejť by ne — vždyť
svoji skutečnou matku nepoznala. Jistě, jí přece nemohla vyčítat, že zemřela,
zvláště, když to bylo za takových okolností, ale … kromě toho prokletí, že byla
potomkem Lary Dorren aep Siathal, co měly vlastně společného? A i toho jediného
spojujícího článku mezi nimi by se May ochotně vzdala. O co raději by teď
seděla s paní Parkerovou na pohovce v jejich londýnském bytě a
křoupala kus čokolády! A místo toho dřepí v jakési začouzené putyce a
čeká, až sem dojde pár vrahů … Hluboce si povzdychla. Znejistěla – jedna část
jejího já by se na všechno „vykašlala“ a šla dožít své poslední chvilky do
mudlovského světa; druhá část však trvala na svém – nemůže přece dopustit, aby
… najednou pobledla – „Sakra!“ vyjekla — už to začalo. Byli tady. Její
srdce jeden svůj úder vynechalo. Pak se však vzpamatovala a „vypálila do ulic.“
*
* * * *
Harry
se z celého výletu nejvíc těšil na to, až se setká se svým kmotrem. Co se
týkalo Rona a Hermiony, ti si Siria oblíbili neméně. Ale na to
dostaveníčko si museli trochu počkat – nemohli přece Blacka vystavit nebezpečí,
že ho někdo odhalí – ostatně i bez toho Sirius dost riskoval, že si ho jako
škodnou podá nějaký potrefený nimrod, když alespoň občas ve psí podobě opouštěl
Chroptící chýši. „Chudák,“ pomyslel si Harry. On sám si nedovedl představit, že
by měl strávit zavřený v tísnivém prostoru tři krát tři metry déle, než
dva dny. A Sirius tak žil – no, řekněme už pár let. Nebylo to sice tak hrozné,
jako to nekonečno strávené v azkabanské cele, ale stačilo postavit před
dveře chýše jednoho mozkomora a – nebyl by v tom žádný rozdíl. Až se při
té představě otřásl – dosud měl v živé paměti moment, kdy se sám
s těmito obludnými stvořeními „důvěrně seznámil.“ Kdyby se mu bývalo
nepodařilo vykouzlit toho patrona … nu, těch „kdyby“ tam bylo zatraceně víc. A
všechna ta kdyby začínala a končila u osoby, jež mu ublížila nejvíce
v jeho životě, když ho připravila o jeho nejdražší. Krutě, chladnokrevně
mu v několika minutách zabila oba rodiče a nebýt toho, že se za něj jeho
máma obětovala, zabil by především jeho. Dalo se ale vůbec ještě mluvit
v souvislosti s dotyčným o osobě? Jen při pohledu na Voldemorta
muselo být každému jasné, že toho lidského v něm mnoho nezůstalo. Harry se
znovu otřásl při vzpomínce na rudé, zlobou planoucí oči a šupinatou hadí hlavu,
jež trůnila na vychrtlém, ubohém těle … nikdo by tomu kostlivci nehádal mnoho
života – a přesto se ten zlosyn se zarputilou tvrdošíjností udržoval při životě
a vyvázl ze všech léček, jež na něj jeho protivníci nachystali. „Tom Raddle,
Temný pán, Lord Voldemort, Pán zla – nejmocnější kouzelník dneška,“ povzdechl
si trpce. Všichni se ho báli – děsili se i pouhého jeho jména a raději ho
nazývali Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nebo Vy-víte-kdo. Jediný, kdo se mu
snad ještě mohl postavit, a koho se Voldemort obával, byl profesor Brumbál.
Jenže profesor byl již značně stár a sil mu ubývalo – Harry si po prázdninách
dobře všiml nových hlubokých vrásek v jeho obličeji. „A kdyby … ach,
raději ani nedomyslit … kdyby Brumbál padl – jak dlouho by síly dobra
vzdorovaly temným mocnostem stojícím za Voldemortem a jeho Smrtijedy?“ uvažoval
depresivně. „Moc dlouho ne,“ odtušil stejně optimisticky. „Proč jen sám
nezdechnul, když se mě snažil zabít?!“ sáhl si vztekle na pulsující jizvu. „Ale
no tak, takový hodný chlapeček a tak ošklivé myšlenky?“ zaslechl vedle sebe
ledový smích. Leknutím až nadskočil a rychle se rozhlédl kolem – Ron
s Hermionou však zřejmě nic neslyšeli, když zachytil Ronovo podrážděné:
„Co jéééé?“ – kopl ho totiž do nohy, jak před chvílí prudce vyletěl. Ještě
jednou se poplašeně rozhlédl po interiéru Tří košťat a pak jen zavrtěl hlavou:
„To nic, asi se mi jen něco zdálo,“ nechtěl kamarády zneklidňovat. Hermiona po
něm sice podezřívavě loupla očima, když hned na to roztřesenou rukou popadl
sklenici máslového ležáku a kopnul ho do sebe „na ex“, nic ale neříkala. „Snad
nám to poví později,“ zadoufala. S Harrym to prostě bylo někdy těžké.
Chlapcovými útrobami se rozlilo příjemné teplo. Hned se cítil lépe. Pro jistotu
si ale ještě jeden ten „všelék“ objednal. „Co to proboha bylo?“ přemýšlel.
Představa, že by nejen on sledoval Voldemorta, ale i Voldemort v klidu
svého sídla sledoval jeho, byla vpravdě zdrcující … jenže – toto přece nebyl
hlas Temného pána – ten by poznal. „Byl to někdo jiný … nebo něco jiného,“
konstatoval v duchu. „… ale co?!“ Na tuto otázku odpověď nalézt nedokázal.
„Musím se na to zeptat Siria,“ umínil si, když nonšalantně hodil na stůl
drobné.
*
* * * *
May
proběhla okolo pár stavení, a když si byla jistá, že ji nikdo nesleduje,
„zaparkovala“ v nejbližším křoví. Teď už musela postupovat opatrně – ke
střetu Harryho se Smrtijedy dojde za pár minut a než to celé vypukne, budou
zakuklenci nanejvýš ostražití. Jen pomalu se proto kradla v jejich směru.
Když byla dostatečně blízko, aby do průběhu akce mohla zasáhnout, zalehla a
jako číhající gepardice dokonale splynula s okolím. V tamtom lokále
ji na chvíli přemohl strach – zatoužila se vrátit k životu, jenž žila
svých posledních patnáct let. Zapochybovala na okamžik, že by dokázala něco
změnit na osudu toho věčně rozcuchaného, prostořekého chlapce; o tom svém či o
osudu lidstva ani nemluvě. Míčky historie byly v osudí dávno předtím, než
se narodila – a tahala je dozajista jiná ruka, než byla ta její.
Jak
tam tak seděla, úplně slyšela, jak jí kdosi napovídá, že nic z jejího
směšného počínání nemá stejně cenu, ať se už dál netrápí a vrátí se domů … Bylo
to velmi lákavé, spáchat tak příjemný druh sebevraždy. Ona se však přece
rozhodla pro její bolestivější variantu. Nebyla totiž jen dívkou dvacátého
věku; byla současně i zaklínačkou – i když to tak mnohdy nepociťovala. Vlastně
doposud získala jen pouhé útržky Kestreliny paměti, ke kterým přišla mimoděk,
ponejvíce když se jí někdo na něco zeptal … ale ať už byla Marií, Aurorou či
Kestrel, jedno bylo jisté – nesnášela, když jí někdo něco přikazoval (že by
taky dědictví Lary Dorren?); a ještě víc, když s ní dotyčný pokoušel
manipulovat. A právě tuto snahu vycítila ve chvíli své morální slabosti
naprosto zřetelně. Byl to ten samý podbízivý, výsměšný hlásek, falešný rádce
předstírající dobré úmysly, ve skutečnosti však snažící se o … o co vlastně?
Říci „svést ji z cesty“ by nebylo zrovna moc originální. „Už jsem ho přece
slyšela,“ uvědomila si náhle. „ … a ne jednou.“ Tenkrát ale užíval zcela jiný
tón – výstražný, hrozivý, neskrývající krutost a pohrdání vším, čeho si tolik
cenila. Ještě netušila, o koho se přesně jedná. Věděla jen, že některé domorodé
africké kmeny mu říkaly „Umba-našeptavač.“ To ovšem k objasnění hádanky
příliš nepomohlo. V tom hlasu však byla cítit nesmírná Moc – mnohonásobně
větší než ta, jíž disponoval Lord Voldemort. „Pokud ale tato bytost stojí na
jeho straně …“ nebylo třeba dokončovat. Tohle nebylo dobré. Vůbec to nebylo
dobré, i když … se jí zdálo, že Tajemný se pouze baví – nejde mu o
konkrétní výsledek – stačí mu, že situaci pořádně zamotá, přestože inklinace
k Temnotě tu byla jasně patrná. Viděno střízlivýma očima – lidé byli jen
pouhými figurkami v jeho hře, zatímco svět byl hřištěm… Bylo-li tomu tak,
pak ovšem měli ještě šanci – přinejmenším dokud se Bytost nerozhodne. Dalším
jejím postřehem pak bylo, že Neznámý sice disponuje koncentrovanou Mocí, nechce
však či nesmí jí ublížit. Záleží tedy pouze na ní, pro co se rozhodne – zda
Hlasu bude naslouchat a slepě jej bude následovat, anebo … Bylo to velmi
zvláštní a nepochopitelné, když jednotlivé části jejích úvah byly zjevně v naprostém
rozporu … „Pakliže se mu nelíbí, co konám, proč si tedy násilím nevynutí svoji
vůli? Proč si nevezme, po čem touží?“ nechápala. „Proč mě jenom přesvědčuje?
Proč je ona dobrovolnost tolik důležitá?“ Toto byla hra, které nerozuměla.
Přesto cítila, že kdyby dokázala přijít na kloub tomuto jedinému bodu … zřejmě
by už nemusela mít strach z ničeho.
Když
její myšlenkový tok dospěl až sem, rychle ho uťala – zaslechla totiž nějaké
hlasy. Příchozí byli tři – dva chlapci a dívka. May až zatajila dech, když
uslyšela Harryho upřímný smích a pohoršený tón v Hermionině řeči –
evidentně se zase s Ronem pošťuchovali. Jejich nepozornost se jim však
lehce mohla stát osudnou, stejně tak, jako i roztěkanost její. Proto své oči
raději zavřela a rozhlédla se „po bojišti“ přesnějším vnitřním zrakem.
Nepřemýšlela o tom, co se v příští chvíli stane, ani o tom, jak tomu snad
zabránit. Dalo by se říci, že nepřemýšlela vůbec a dokonce … jakoby tam ani
nebyla – nezkušené lidské oči by nespatřily víc, než padlý kmen v trávě. A
pakliže by pozorovatel, jež by zaklínačku sledoval, zamrkal nebo na okamžik
odvrátil od „kmenu“ své oči, zjistil by, že vzápětí zmizel i ten „kmen.“ … Zato
se o kousek dál objevil někdo jiný.
*
* * * *
Na
samý okraj Prasinek se přemístily tři postavy v černých pláštích. Nebyl to
nikdo jiný, než trojice Smrtijedů, jež si sem přišla pro Harryho Pottera.
Jmenovitě Petr Pettigrew, Avery a Macnair. Vedl je Červíček – byla to pro něj
příležitost přesvědčit svého Pána o své věrnosti a hlavně o tom, že je mu stále
ještě k užitku. Petr nebyl nikdy nějak zvlášť dobrý kouzelník a většina
jeho akcí proto skončila naprostým fiaskem. Rozzlobit Temného pána však bylo
životu nebezpečné a – pravdou bylo, že Lord Voldemort byl v poslední době
řekněme – poněkud podrážděný. Neschopnost jeho „mužstva“ ho doháněla ke slepé
zuřivosti a Červíček ještě teď cítil v kostech poslední „odměnu“ za
nedůsledně odvedenou práci zvěda v Bradavicích. Toto ale byla jeho šance,
jak chybu napravit a vysloužit si uznání svého velitele. Nehodlal to zkazit,
jelikož patřil do sorty lidí, kteří „aby dokázali, že nejsou neschopní, byli
schopni všeho“. Navíc – kdyby „zmrvil“ i tohle, mohla by to být snadno jeho
akce poslední. Neměl sice k ruce příliš zdatné spolupracovníky (Avery byl
notorický ochmelka a Macnair sadistický psychopat), o to větší zásluhy však
bude mít on sám.
Plán
byl jasný – počkat si, až Potter půjde navštívit Blacka, cestou ho zajmout
(„Proboha, snad mu Sirius nepůjde naproti!“), spoutat a přivést před Mistra.
Nemělo by na tom být nic až tak složitého – moment překvapení je moment
překvapení a koneckonců ať už z něho noviny dělají kohokoli, Potter není
nic jiného, než jen žák pátého ročníku bradavické střední. Je sice dost
pravděpodobné, že s ním půjde i Weasley a ta mudlovská šmejdka Grangerová,
ale odzbrojit ta dítka bude snadné, když v Prasinkách nebudou očekávat nic
záludného. Vzhledem k tomu, že Temný pán o ty dva nestojí, je jejich osud
již nyní zpečetěn – říct „Avada kedavra!“ dovede i ožralý Avery, takže to budou
mít hned za sebou. „Škoda,“ zalitoval, že nemá víc času, „ … s tou
mudlovskou šmejdkou bych si rád pohrál … Nevadí – na příštím tažení si nějakou
pěknou mudlu najdu a pak …“ zkřivil tvář do odporného šklebu. Tmavý hábit se mu
vpředu trochu zavlnil, ale potom už myslel jen na úspěšnost své mise. „Najděte
si vhodný úkryt! Zalehnout a mlčet!“ syknul nadutě, když se ho Avery pokusil na
něco zeptat. „Víte, co máte dělat – Weasleyho a Grangerovou zabijte, o Pottera
se postarám já sám,“ vyžíval se v roli vůdce. Zbývající Smrtijedi si
zamumlali pod vousy cosi ve stylu ty-nám-můžeš-vy-víte-co, nicméně se dle
rozkazu rozptýlili podél úzké pěšinky kroutící se z Prasinek okolo
Chroptící chýše až kamsi za humna.
Nějakou
dobu tam jen tak nehnutě leželi; nic se však nedělo. Potter a jeho eskadra
nikde. Červíček už začal být nervózní: „Kde se ksakru flákají? Už tu měli dávno
být,“ brblal, stíraje si pot z čela. Ty černé hábity jim při tom
sluníčku taky moc nepomohly – bylo v nich pěkné vedro. Ale vedro bylo
nejen v nich – připadal si jako v létě, ne měsíc před Vánocemi.
„Škoda, že nám Pán zla nevybral nějakou světlejší barvu – třeba bílou nebo
béžovou,“ zalitoval, „ – ale ta by při nočních akcích asi dost razila … kromě
toho … Mistr si cení originality a bílé hábity s kuklami už před lety
zavedl za mořem jakýsi pan Ku-klux se svou bandou … patrně na tom dost vydělal,
vzhledem k tomu, že na jihu Států tak oblékal celé města a vesnice …“
uvažoval. „Vlastně to byli správní hoši … přesně dle našeho gusta —
neškodilo by mít jich tu pár k ruce …“, pohlédl s úšklebkem na opodál
ležícího Averyho. Tohle rozhodně nebyl prototyp úspěšného Smrtijeda. Na to, co
musel dělat, neměl Avery očividně žaludek – kdyby byl mladší, byl by jistě před
každou akcí pořádně zfetovaný; takhle byl „jen“ stabilně ožralý. „Bez placačky
by snad už ani z domu nevyšel,“ věnoval mu další úšklebek. „Neboj, oni
dojdou,“ snažil se ho uklidnit Avery, který si Červíčkova gesta špatně vyložil.
Vlastně by mu ani nevadilo, kdyby nikdo nepřišel – „Já bych za nic nemohl a –
nemusel bych … alespoň ji tentokrát nemusím mučit, bude to taková – rána
z milosti,“ snažil se ukonejšit své svědomí a současně si notně lokl ze
své „kápézetky.“ „Psst, už jdou“, sykl zleva Macnair, který na tom byl
z těch tří psychicky asi nejlépe – doposud si na svém místě pouze
z dlouhé chvíle rozmačkával mravenečky.
*
* * * *
Harry
se musel těm dvěma smát, jak se pořád spolu hádali – byli jako malé děti …
anebo jako ti, co se mají navzájem moc rádi a nechtějí si to přiznat. Zrovna se
k nim obrátil, aby jim něco řekl, když oba zmlkli a zděšeně hleděli kamsi
před sebe … Harry se rychle otočil a rázem pochopil, co je tak vyděsilo –
přímo ze země se vyloupli tři Smrtijedi v kápích. A nelenili – svými
hůlkami mířili přímo na ně.
Červíček
si lehce stříbřitou rukou kápi sundal: „Půjdeš s námi, Harry,“ zašklebil
se na něj. Z tónu Petrova hlasu a výrazu jeho obličeje se chlapci udělalo
špatně. Byl to hnus. I zbylí dva Smrtijedi své kápě sundali; Macnaira poznali
všichni – viděli ho loni, jak přijel z ministerstva odpravit Klofana –
naproti tomu Averyho znal pouze Harry – setkal se s ním při tak nešťastně
ukončeném Poháru tří kouzelníků, kdy zahynul Cedrik Diggory a Pán zla znovu
povstal.
Hermiona
hrůzou vykřikla. Na víc už neměla sílu – svět vnímala šnečíma očima a i myšlení
měla jaksi zpomalené a myšlenky se toulaly, kde se jim zachtělo – její mozek
byl plný neužitečných odkazů, které ji odváděly od racionálních, logických
center, jež by vymyslela nějaký způsob řešení dané situace. Vzpomněla si na Lupinova
slova, jak říkal, že opravdu nikomu nemůže zaručit, že někdy nestanou tváří
v tvář některému ze služebníků zla, jak je důrazně napomínal, aby se
snažili i na tuto eventualitu co nejlépe připravit … „No to se ovšem lehko
řekne, že? Člověk si myslí, že ví moc dobře, co by v dané situaci udělal,
ale když přijde na věc …“ pomyslila si, zatímco cítila hučení v uších a
tepání krve ve spáncích. „Jasně — bylo to těsně předtím, než May … ach,
neškodilo by, kdyby tu teď byla a …“ jely myšlenky dál ve vyjetých kolejích.
Vzepřela se tomu. „Musím přemýšlet, musím přemýšlet,“ opakovala si
v duchu, když se současně její dech stále zrychloval. To, že Smrtijedi
sundali kápě, bylo špatné. Věděla, co to znamenalo – nemají žádnou naději.
„Chtějí jenom Harryho. Nás nepotřebují. Kdyby si kápě ponechali, byla by tu
ještě šance, že nás přece pustí a pak bychom mohli utíkat pro pomoc … i
když potom by už asi stejně bylo pozdě. Takhle ale ti dva nebudou riskovat, že
vykecáme, že patří ke Smrtijedům,“ vyvodila logicky. Utéct se ale nepokusila.
Jen trhla hlavou a zoufale hledala kohokoliv, kdo by jim mohl pomoci. „Jakže to
May říkala? „Zanedlouho se dostanete do situace, kdy vy sami budete prosit o
slitování … budete prosit, budete žebrat o pomoc, ale nikdo vám ji neposkytne…“
„Už je to tady,“ pomyslela si. Ano, kdyby věřila, že to pomůže, prosila by ty
tři, třebas na kolenou by je prosila, ale … tomu nevěřila. „Za několik málo
okamžiků my s Ronem zemřeme. A Harry – Bůh ví, co bude s Harrym. Snad
ho čeká ještě něco horšího. Nechci umřít, ale má-li to tak být, nechci umírat
se strachem v srdci. Budu se jim dívat do očí, až řeknou své „Avada
kedavra!,“ umínila si a zadívala se na Averyho.
Ron
„vytuhnul“ úplně. Jen zmrazeně civěl před sebe – a nebylo divu — nikdy ve
svém životě žádného Smrtijeda neviděl (tedy když nepočítal překvapivou přeměnu
Prašivky v Červíčka a pár letmých setkání s Luciem Malfoyem) a
najednou měl před sebou hnedle tři exempláře. I jemu bylo jasné, že tihle
pánové je na partičku pokeru asi nepozvou. Úplně se mu roztřásla kolena, když
viděl, jak se Macnairova hůlka hladově zachvěla. Už nechtěl nic vidět. Snažil
se vybavit si tvář své mamky, sourozenců a přátel; věděl, že před smrtí by měl
nějak uspořádat svůj život, ale všechno se mu v hlavě pletlo. Na nějakou
obranu ani nepomyslel. Přál si, aby aspoň omdlel, ale ani to mu nebylo dopřáno.
Zavřel tedy oči a čekal, až na něj dopadnou paprsky zeleného světla.
To
Harry na nic takového nečekal. Leknul se, to ano, ale v soubojích se
Smrtijedy nebyl už žádný nováček. Žaludek se mu tedy nehoupal strachem, ale
odporem k těm nízkým stvořením, která měl právě před sebou. Nejhorší
z nich byl bezpochyby Červíček – vždyť „nebýt jeho … Voldemort by nezabil
jeho rodiče … Nemusel by strávit většinu života u Dursleyových … Sirius by nebyl
považován za zrádce a vraha … nestrávil by dvanáct dlouhých let v Azkabanu
… nemusel by se do konce života skrývat a žít v neustálém strachu, kdy už ho
dopadnou a dopřejí mu proslulý mozkomorův polibek … také Cedrik Diggory by
stále žil … Temný pán by znovu nepovstal … a jistě by se toho našlo mnohem víc,
co má ten lotr na svědomí,“ proletělo mu hlavou. S každým Pettigrewovým
proviněním, na které si vzpomněl, v něm narůstal čím dál větší vztek.
Všechna ta příkoří, jimž byl odmalička vystaven, si vybrala svou daň – „To on
za to může – jen on!“ zařval v duchu. Nenávist ke zrádci jeho rodičů ho
zmobilizovala k potřebné obraně. „Bez boje nás nedostanete!“ vykřikl a
vytasil svou hůlku.
Červíček
se jen pobaveně zasmál. Ne, už to nebyl ten podlézavý, zbabělý červ, který se
krčil a svíjel před každým druhým kouzelníkem. Za dobu svého aktivního působení
ve Smrtijedské lóži se už od Temného pána lecčemu přiučil – a bodejť by ne,
když si Voldemort své kletby procvičoval pro jeho časté neúspěchy ponejvíce
právě na něm. Přesto však měl mezi Smrtijedy slušné postavení – jistě, nemohl
nikdy počítat s tím, že by si jej Mistr někdy vybral jako svého zástupce,
ne-li přímo nástupce, nicméně měl k němu hodně blízko. To ovšem ostatní
Smrtijedy nesmírně popuzovalo – nesnášeli ho. Opovrhovali jím. A štítili se ho.
Dávali mu nepokrytě najevo své nepřátelství – a nic jim to nepomohlo. Neboť
Červíček na rozdíl od nich držel jeden z nejvyšších trumfů – byl to on,
kdo přivedl zpět Temného pána. Opatroval ho a staral se o něj ve chvíli jeho
slabosti. Obětoval za něj dokonce i část svého těla – a dal mu tak znovu jeho
bývalou sílu. To si žádný ze zbývajících Smrtijedů k dobru přičíst nemohl.
Přesto se potají děsil představy, co by se stalo, kdyby je jejich Vůdce nadobro
opustil – bylo naprosto jisté, že hned v ten den by s ním skoncovali.
Díkybohu se toto nikdy stát nemohlo – Pán zla už v době své největší slávy
dosáhl téměř k branám nesmrtelnosti. Události s malým Potterem to jen
potvrdily. Nyní však, když je znovu zpět, není již způsobu, jež by ho zprovodil
ze světa. Je to Mistr, Pán, Vládce … před jeho vůlí se skloní pronárody a On
jim bude vládnout rukou pevnou a nesmlouvavou. Budou vzývat Jeho jméno a
dovolávat se Jeho ochrany a milosrdenství. A on, jako jeho věrný služebník, bude
účasten na jeho moci a slávě. A nikdo, nikdo tomu nezabrání. Ani ta směšná
troska Brumbál se svým Řádem. Na Pettigrewově tváři se objevil ošklivý škleb –
těšil se. Ano, už brzy. Už brzy se naplní jejich sny – a skutečnost předčí ta
nejodvážnější očekávání. A pak se pomstí za všechny ty roky, co se musel plazit
v prachu a poníženě se vtírat do přízně silnějších. Budou se divit, ti, co
ho kdysi znali. Ztvrdl a zocelil se za tu dobu, co zápasil o přežití … „Snad si
nemyslíš, že se tě zaleknu, ty chudáčku?“ odpověděl Potterovi. „Pán zla mi
uložil, abych ho přivedl živého … o způsobu, jak bych to měl provést, však
nemluvil,“ dumal. „Proč bych se tedy nemohl napřed trochu pobavit a seslat na
Pottera pár nejnovějších kleteb? Nic takového mi přece Lord nezakázal…“ zvedl
svoji hůlku. „Tak se předveď, chlapečku,“ vyzval ho s pohrdáním
v hlase. K rozčilenému Harrymu se nesl Červíčkův studený smích.
Z hůlek obou protivníků nedočkavě zasršely jiskry. Harry zavřískl první
kouzlo, jež ho napadlo. Pro Červíčka ale nebyl problém kletbu odrazit. Dokonce
to učinil s jistou elegancí, kterou by u něj mladík nečekal. Harryho to o
to víc rozzlobilo. Přestal naprosto vnímat své okolí a soustředil se jen na
toho hada. Slyšel tlukot vlastního srdce a v žilách cítil místo krve
kolovat kapky nenávisti. Neuvědomoval si, jak moc se v té chvíli podobal
jinému chlapci – sirotkovi z polokouzelnické rodiny, jež ještě jako
nemluvně ztratil matku, když otec je oba předtím opustil, neboť nedopatřením
zjistil, že jeho vyvolená je čarodějka.
Dalších
kleteb však již nebylo třeba – vzduchem se neslo jakési praskání, které
připomínalo výboje elektřiny. Nozdry přítomných rozeznaly stopy ozónu …
nebo to byla magie, co rozšiřovalo jejich chřípí? Obloha se najednou zatáhla,
zmizela nebeská modř, kterou nahradila ocelová šeď. Pak se zablýsklo.
Jedenkrát. Podruhé. Potřetí … blesk za bleskem bičoval okolí Prasinek a vítr
vlál jako hříva splašeného koně. Hermiona byla velice senzitivní dívka;
nedělalo jí proto problémy pochopit, že tato bouřka do předpovědi počasí
nepatří. Zmateně se rozhlížela kolem, jakoby vytušila, že s bouří by mohla
přijít také pomoc. Nemýlila se. Jakmile otočila hlavu o nějakých 160 stupňů,
vykřikla úžasem. Přímo za nimi stál – elf.
Byl
nádherný – vysoký a zářící, jakoby právě vystoupil ze slunečního kotouče. Na
sobě měl slavnostní šat, jež přináleží pouze králům. Byl mnohem vyšší, než je
mezi lidmi zvykem, jakoby už jen pohled na něj naznačoval, že je někým víc, než
jen bytostí z masa a krve. Dlouhé tmavé vlasy mu spadaly volně na záda a
na ramena a ač byl den, odrážel se v nich jas hvězd. Oči měl hluboké a
pronikavé; na toho, kdo se střetl s jeho pohledem, padla bázeň, jakoby
stanul tváří v tvář samotnému božímu andělu. Nemluvil – řeči nebylo třeba. Už
z jeho postoje bylo zcela zřejmé, že se zlobí. Přísně se zahleděl do tváří
Smrtijedů, jimž najednou došel dech. Nebylo divu, že jim spadlo srdce do kalhot
– měli na svědomí mnohé hříchy, takže zjevení této bytosti světla na ně
zapůsobilo stejně, jako by zahlédli Anděla smrti. Barva Červíčkova obličej se
přiblížila barvě nebarveného plátna. Ani on nebyl schopen slova; jen
s hrůzou v očích ukázal dopředu a neslyšně otvíral svá ústa. Nečekal
ale, až jej elfí král odsoudí k smrti – na to se měl až příliš rád; spěšně
se tedy se svými druhy přemístil pryč. Oblohu rozčísl poslední blesk a vpálil
to do nedalekého křoví. Pak všechno ustalo.
Ron
déle psychický tlak neunesl – skácel se v mdlobách k zemi. Hermiona
s otevřenou pusou a údivem rozšířenýma očima hleděla do míst, která ještě
před chvílí hostila bytost z nebes. Ta tam už ale nestála – rozplynula se
ve chvíli, kdy s nebe sjel poslední blesk. Rychle se otočila ke svým
přátelům, aby se ujistila, že jsou v pořádku a podělila se s nimi o
to, čeho byla před chvílí svědkem. Chtěla vědět, co si o tom myslí oni – ale
když se otočila, zjistila, že ptát se na cokoliv je zbytečné – Ron ležel na
zemi jako špalek a Harry se opájel svým „vítězstvím.“ Už otvírala ústa, aby mu
něco řekla, ale když ho viděla, jak celý září, tak si to zase rozmyslela. Neměla
to srdce brát mu jeho iluze. A kromě toho – někdo se musel postarat o Rona.
V křoví
opodál se pohnul jakýsi stín. Kdyby měli s sebou dalekohled a zaměřili ho
do toho místa, spatřili by štíhlou dívčí siluetu, jež se bez jediného zašustění
kradla odtud. A kdyby měli přístroj opravdu kvalitní, zjistili by, že na tváři
„stínu“ září šťastný úsměv. Nic takového však s sebou neměli – kdo by taky
do Prasinek nosil takové hlouposti, že?
*
* * * *
Na
Raddleově statku se na zemi k sobě choulily tři bídné postavy
v tmavých pláštích. „Odpusťte, Pane, my … my za to opravdu nemůžeme, óóó,
ááách, ááááááá,“ kňoural Červíček, svíjející se znovu pod kletbou cruciatus.
„Tak vy za to nemůžete!!!“ zařval Voldemort. „Tak jednoduchý úkol! Taková
drobnost! Unést patnáctiletýho, malýho, usmrkanýho kluka!“ odsekával ledově
jednotlivá slova. Chřípí se mu chvělo vztekem, zatímco ti tři se chvěli hrůzou
z toho, co ještě bude následovat, než je Pán zla odpraví. O tom, že tak
učiní, nebylo pochyb – této „drobnosti“ přikládal až příliš velký význam a oni
jim svěřený úkol splnit nedokázali. „Ještě mi řekněte, že ta nicka dokázala
přemoci hned tři Smrtijedy!“ osopil se na ně. „Né, to née, to … nikdy by se …
nebýt tam ten elf …“ pištěl ustrašeně Pettigrew. „Cože?!“ nevěřil svým uším
Voldemort. Tohle už bylo na něj moc: „Nejenom, že jsou ti tři naprosto
neschopní, ještě se budou vymlouvat na nějakého elfa!“ pomyslel si. „Na mou
duši, Pane, je to pravda! … Viděl jsem ho na vlastní oči! … Klidně mě mučte,
zabte nebo do mě nalejte veritasérum, ale já … já ho viděl!“ vyvřískl znovu
Červíček. Věděl, že o tom elfovi se Mistrovi zmiňovat neměl – jak by mu mohl
uvěřit něco takového – každý přece věděl, že žádní elfi už dávno neexistují –
ale pozdě bycha honiti – už to bylo venku. „Ano, to je pravda, ano,“
přizvukovali ale hned Avery s Macnairem. „Taky jsme ho viděli … zjevil se
tam tak neočekávaně … nemohli jsme nic dělat, byl tak strašný – měřil přes sedm
stop a … a …“ koktali o překot. „Co to tu žvaníte?! Jaký elf? Posledním elfem,
pokud je mi známo, byl jakýsi tesař jménem Joshua! A ten žil zhruba před dvěma
tisíci lety pěkně daleko odtud v jakési díře, kde konal zázraky —
uzdravoval nemocné, křísil mrtvé … a to všechno jen proto, aby ho strachem
podělaní mudlové za odměnu nakonec …!“ Lord Voldemort se zarazil: „Proč to těm
hlupákům vlastně říkám?“ divil se sám sobě. Otočil se k provinilcům a
probodl je svým pohledem. Bylo mu jasné, že ve skutečnosti žádný elf
v Prasinkách nebyl – nemohl být. Ale oni také nelhali. To by si nedovolili.
Ne vůči němu. Znovu si je pohrdlivě změřil: „Pěkně jste se nechali nachytat,
pánové,“ řekl pak podivuhodně klidným hlasem. „Žádný elf tam nebyl,“ zopakoval
a pokynem ruky zarazil jejich nesouhlasné protesty v samém zárodku. „Víte,
co znamená pojem „Potěmkinovy vesnice?“ položil řečnickou otázku. „…Že se vůbec
ptám,“ ušklíbl se. „To, co jste viděli, byla - pouhá napodobenina, obraz,
iluze,“ přešel pomalu k oknu. „ … nicméně z vašich reakcí soudím, že
velmi zdařilá iluze,“ pronesl zamyšleně. „To ovšem znamená …“ odmlčel se. „…Že
ji vyrobil velice dobrý kouzelník,“ pospíšil Červíček s odpovědí.
Voldemort se k němu prudce otočil, jako by ho píchla vosa. Ani
v nejmenším se Pettigrewa neprosil, aby ho jakkoli doplňoval. Petr si
uvědomil totéž a táhle zavyl. Pán zla se křivě usmál. „Vůbec ne,“ věnoval se
zase svým myšlenkám. „Někdo věděl, co se má stát. Čekal tam na vás. A ani se
neobtěžoval se vám přímo postavit. Nezáleží na tom, z jakého důvodu…
Prostě jste mu nestáli za to,“ pokračoval. „To všechno znamená jen jedno – mezi
námi je zrádce!“ řekl temně a z jeho očí sršely blesky nenávisti.
Tři
hromádky neštěstí se před ním znovu roztřásly. Ale vyslýchaní Smrtijedi se
nemuseli bát – Voldemort věděl, že to není nikdo z nich. Musel to být
někdo zcela jiného ražení. „Ale kdo? … Kdo byl natolik opovážlivý a sebejistý,
že …?“ Napadalo ho hned několik jmen; nicméně ani u jednoho si nebyl úplně
jistý. „Zrádce! V mém domě!“ zuřil. „Však já na něj přijdu!“ pomyslel si a
zaťal vzteky pěsti. Vlastně o tom vůbec nepochyboval – jeho oku sotva-co uniklo
a i dotyčnému – pokud to nebyl úplný blázen – přece muselo být jasné, že
nakonec stejně bude odhalen „…ale ta drzost, se kterou překazil mé plány
…“ zažloutlé zuby o sebe zaskřípaly. „Běda mu … běda mu na stotisíckrát!“
prásknul za sebou dveřmi. Chvějící se, děsem propocení Smrtijedi se poskládali
na zem jako pytle s uhlím – byli zcela vyčerpáni - a aby ne – právě
se podruhé narodili.
*
* * * *
Hodina
lektvarů se chýlila ke konci. Studentům pátého ročníku znělo vyzvánění zvonku
jako hlas andělských trub vítajících znavené duše do bran nebeských – profesor
Snape byl totiž dnes obzvláště nepříjemný, takže se tu nikdo nehodlal zdržovat
ani o setinu sekundy déle, než bylo opravdu nutné – studenti v rychlosti
odebrali vzorky lektvarů, vypláchli kotlíky a alou odtud. Profesor jim to neměl
za zlé – sám měl těch motovidel až nad hlavu: „Padejte, nemehla!“ vyprovodil je
„přívětivě“. Oslovení se nenechali pobízet a o překot ze studené místnosti
prchali. Ne všichni však měli to štěstí, zbavit se Snapeovy „milé“ společnosti:
„Potter, Parkerová – tady zůstanou,“ dodal profesor ledově. V May hrklo –
věděla, o čem s ní asi chce mluvit. Nepochybně už o všem věděl.
Draco
Malfoy se loudal, jak jen mohl. Zuřivě čistil svůj kotlík (jindy měl na tyto
podřadné práce Crabbla a Goyla), přičemž předstíral, že ho záležitosti těch
dvou provinilců (co taky jiného) vůbec nezajímají. Ve skutečnosti však hltal
každé zachvění vzduchu učebny – nemohl si přece nechat ujít příležitost popást
se pohledem na to, jak hrdina Potter dostane přes prsty – o Parkerové ani
nemluvě. Profesor Snape však o jeho přítomnost u exekuce očividně nestál: „Máte
nějaký problém, pane Malfoyi?!“ zeptal se ledově. „Ne … vůbec ne, pane,“ vyhrkl
Draco. „Tak co tu ještě děláte?!“ zahřměl profesor. Draco rychle sebral svých
pět švestek a zmizel za dveřmi.
Severus
se obrátil k tem dvěma: „Co to mělo sakra včera znamenat?!!!“ zařval, že
by mohl skály lámat. Draco se za dveřmi uchechtnul. Nedal si pokoj a alespoň
klíčovou dírkou sledoval dění v učebně. Ne dlouho. „Co jsem vám říkal?!!!“
vybuchl Snapeův hlas v Dracově hlavě a když se chlapec vzpamatoval,
zjistil, že leží o pár metrů dál a drží se za bolestí třeštící hlavu, kterou
vymetl jakési brnění. Připadalo mu, že místo mozkovny má obrovskou škebli —
tak mu v hlavě šumělo. Z nosních dírek mu stékaly tenké potůčky krve.
Jednotlivé krůpěje pak bez uzardění kapaly na úzkostlivě čistý hábit. „Do háje,
zrovna ten nový … matka mě zabije!“ pomyslel si a sbíral se ze země. Musel
uznat, že to byl opravdu hloupý nápad, provokovat ředitele zmijozelské koleje
svou neposlušností. „Kdyby tu byl otec, ještě by mi přidal,“ povzdech si a
rychle se radši klidil se Snapeova dosahu.
Nyní
se profesor již mohl věnovat těm dvěma. Vlastně spíš musel – Harry si totiž
jeho slova vzal moc osobně: „Co to mělo znamenat? To bych se měl ptát snad já
vás!“ začal vřískat na svého učitele. „Čekal jste, že mě tu už neuvidíte, že?
Ale to jste se spletl – stačilo na ty tři jenom ukázat hůlkou a ti zbabělci
utíkali, jen se jim za patama prášilo! Třásli se přede mnou jako … jako …!“
hledal v rozčilení vhodná slova. „Kdybyste radši držel hubu, Pottere,“
řekl na to Snape a ještě než se stačil Harry náležitě nafouknout, přihodil pár
slov: „Ještě před chvílí jsem si myslel, že lidská ignorance je veličinou
omezenou … jak hluboce jsem se mýlil … ale ve vašem případě – nemohu vám to mít
za zlé – máte to mít po kom …,“ odfrkl si. „Vy … vy …!“ přerušil ho Harry,
jehož psychika se právě pohybovala na hranici příčetnosti. „Ještě jedno slovo,
Pottere a budete toho převelice litovat!“ syknul na něj náhle Snape tónem, jež
nesnesl odmluvy. Z profesora šel opravdu strach, takže se Harry na okamžik
zarazil. „Vaše sebevědomí je, zdá se, bezbřehé,“ pokračoval profesor už klidně.
„Ani netušíte, jaké jste měl včera štěstí, Pottere … před vámi že Smrtijedi
utíkali?!“ zachechtal se ledovým smíchem, až se sklo ve vitrínách rozdrnčelo. „
… bylo by už dávno po vás, kdybyste za sebou neměl toho andělíčka strážníčka,“
oznámil mu krutou pravdu. „…Co jste to v těch Prasinkách proboha vyváděla,
Parkerová?!“ obrátil se na to k May.
Ta
jen mlčky sklopila hlavu. „Co? Jak? Jakého andělíčka strážníčka?“ nechápal
Harry. „Vždyť já jsem …“ „Vy jste neuvěřitelný idiot, Pottere,“ doplnil ho
Snape. Tentokrát už Harry nevylítnul – něco mu tu unikalo, něco, co May už
pochopila …a on ještě ne … Zmateně se díval z jednoho na druhého. „No jen
mu to řekněte,“ vyšel dívce v ústrety Snape. May zvedla hlavu a částečně
vyčítavě, částečně úzkostlivě střelila pohledem z profesora lektvarů na Harryho
a zpět. Snape však neměl slitování. „Prosím, slečno,“ pobídl ji, zatímco došel
až k ní. Polekaně k němu vzhlédla: „Neudělala jsem nic špatného,
profesore, já – byla to jen iluze, malá, neškodná iluze, nic víc,“ šeptala
naléhavě. Harry na ni hleděl s vytřeštěnýma očima: „O čem to proboha ti
dva mluví?“ pomyslel si. „Malá, neškodná iluze?“ nevěřil svým uším Snape. „Ta
malá iluze prý měřila deset stop! … Na co jste myslela? – sotva jste se
vykřesala z jedné legrácky, hned si koledujete o další průser!“ zlobil se.
May vrtěla záporně hlavou: „Ne, to ne … nemohlo to dopadnout jak minule,
čerpala jsem energii,“ protestovala. „Čerpala jste energii – no to je skvělé –
mohla jste se zabít!“ soptil Snape. May se jen zachvěla. „Ne, určitě ne,
v té chvíli jsem věděla, co dělám …“ řekla nešťastně. „V té chvíli?! A
mohla byste to zopakovat?“ vztekal se dál Snape.
Zavřela
oči. „Nemohla jsem je nechat zabít, nemohla!“ vykřikla a pokusila se utéct.
Profesor ji však zadržel. „A na sebe jste nemyslela?“ zašeptal. „Proč proboha
zrovna elfa?… Temný pán přece zná váš původ … jak dlouho mu potrvá, než mu
dojde, o co se tu jedná? … Vyrůstali jste spolu, pozná, kdo mu stojí
v cestě … vypadněte Pottere!“ zařval přes rameno na totálně zmateného
Harryho. Ten se pak s jistými problémy spočívajícími v jeho
nedokonalé orientaci v terénu vypoklonkoval z místnosti. Jak nedával
pozor na cestu, utržil několik políčků od naprosto nevhodně umístěného nábytku,
ale to snad ani nevnímal – potřeboval si srovnat v hlavě ten chaos, který
v ní vládl, potřeboval si promluvit – s někým rozumným a znalým
problému, který ovšem neměří metr osmdesát pět a nejmenuje se Severus Snape. Po
krátké úvaze si k tomuto účelu zvolil Hermionu – ta mu určitě dá vědět, co
si o všem myslí.
„Elf
byl správná volba,“ odporovala profesorovi May – „synové temnoty se děsí dětí
světla,“ vysvětlila a znovu se ve Snapeových rukách zachvěla. Nemohla odtud,
když ji stále držel za zápěstí a pod jeho dotykem rychle ztrácela sílu – nebo
to bylo snad tím, že byla rozrušená? „Voldemort zná způsob, jakým kouzlíte –
jistě se brzy domyslí …“ nepovolil Snape. „Nikdy jsem nevytvářela iluze, nikdy
jsem nečerpala energii,“ šeptala, „neužívala jsem kouzla Severu, nic
z toho, co jsem se naučila od Yennefer – kouzla jsou jako rodinné stříbro,
předávají se z generace na generaci … neměly by se každému strkat před oči
… snad … jednou jsem užila cosi na Protivu, rozkázala jsem mu, aby … nemohl
odmítnout,“ nadechla se s námahou. Severus cítil vzrůstající úzkost, která
dívku postupně paralyzovala. „Věděl hned, že se jedná o iluzi – teď mu leží
v hlavě, kdo ji mohl vytvořit – kdo zná tak dobře Starší lid, že dokáže
bez problémů zhmotnit dokonalý obraz elfího krále,“ šeptal bezděčně i on.
„Zanedlouho vše pochopí – odhalí vás …“ „…na tom nesejde,“ přerušila ho rychle.
„ … a současně s vámi …“ nedořekl. „…odhalí vás,“ rozevřela doširoka
zděšením své smaragdové oči. „Já … néé, to jsem nechtěla, já nechtěla,
odpusťte,“ svezla se vzlykajíc do jeho náruče. O tomto profesor nepochyboval;
věděl, že neměla jinou možnost. Někdo jiný snad – ona ne. „Pšt,“ konejšil ji
tiše. Když vycítila, že mu to nevadí, opřela se svými dlaněmi o jeho hruď. „Je
mi to tak líto,“ řekla. „Zlobíte se na mě?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou a hluboce si
povzdechl. Bylo zbytečné cokoli jí říkat – měla svou hlavu – a pěkně tvrdou.
„Co mám s vámi dělat?“ pokrčil bezradně rameny. Pak nějakou dobu mlčeli.
„Slibte mi, že budete opatrná,“ zadíval se jí pronikavě do očí. „Slibuji – jak
jen to bude možné,“ odpověděla. Profesor se trpce usmál – nebylo těžké
uhodnout, jak to zaklínačka myslí. Váhavě ji zase pustil, jakoby se mu nechtělo
přerušit okamžik porozumění, jež mezi nimi vládl. Následoval ještě jeden
zkoumavý pohled a nato ji opustil. May si v té chvíli připadala slabá a
ztracená. Veškerý optimismus, jež jí dodával sílu, už odezněl. Nyní zbýval jen
strach – strach a hrůza. Až do konce.