Kestrel a Sirius - VIII.
Návrat
k životu
Na
ošetřovnu se dostali v rekordním čase. Přesto si ani jeden nebyl jist, zda
nepřišli pozdě. Dívka byla jako led a celá zprůsvitněla. Od chvíle, co vyřkla
svá poslední slova, už neprojevila jedinou známku života. Lupin ji opatrně
uložil na prázdné lůžko a pevně jí stiskl ruku. Teď by ho od ní neodtrhli ani
párem koní. Snape rychle přivolal madame Pomfreyovou. Ta, jakmile spatřila
pobledlou dívku, spráskla ruce: „Co jste s ní proboha vyváděli?!!!“
rozkřikla se na ně. „Je to sotva měsíc, co tu ležela polomrtvá, a sotva se
trochu vzpamatuje, tak mi ji sem přinesete zpět v ještě horším stavu!!!“
zalapala po dechu, zatímco kontrolovala dívčiny životní funkce. „Co jste jí
udělali?“ zaječela znova, když nikdo neodpovídal. Lupin se zadíval na Snapea a
nadzdvihl lehce obočí. Madame Pomfreyová do profesora lektvarů zabodla hněvem
planoucí oči. „Tak bude to?!“ zeptala se varovným tónem. Profesor se cítil jak
na skřipci. Zkřivil tvář do odporného šklebu. „Nevím, co se stalo – užil jsem
jen jednoduché zmrazovací zaklínadlo.“ „To sotva,“ sykl Lupin otráveně. „Jenom
zmrazovací zaklínadlo, nic víc?“ zeptala se madame Pomfreyová pochybovačně.
„Snad mi taky trochu věříte, ne? Co bych z toho měl, kdybych …“ odpověděl
Snape. Měl toho akorát tak dost. „Chtěla mě zabít!“ vybuchl nakonec, když viděl
jejich kyselé obličeje. „Zaútočila na mě těma svýma …“ kývl k dívčiným
dlaním. Profesor Lupin přivřel nenávistně oči. „Chtěla tě zabít?!! Jediný, koho
tu vidím ležet bez známek života, je May!!! Zaútočila na tebe? Tomu nevěřím.
Ještě mi řekneš, že zcela nečekaně a bez příčiny a já se tu snad potrhám
smíchy!“
„Když
nevěříš mně, tak se zeptej toho svýho milovanýho Pottera,“ zavrčel Snape. „Byl
tam taky. A nebyl sám. Kruci! Snad aspoň někdo mi potvrdí …“ znachověl vzteklý
profesor. „O tom nepochybuj, že si všechno zjistím,“ ujistil ho Lupin.
„Zatraceně! Já nevím, co se stalo – zasáhl jsem ji jen tím jedním neškodným
kouzlem,“ zaúpěl Snape. „Neškodným?“ řval na něho Lupin dál, „jak můžeš vědět,
co jí může a co nemůže ublížit?! Nepochází z našeho světa! Co ty o ní
víš?!! Nevíš nic. To tvé „neškodné“ kouzlo ji zabilo!“ třel zoufale dívčinu
nehybnou ruku, která teď připomínala ze všeho nejvíc leklou rybu. „A ty?“
opáčil Snape ledově. „Ty jsi sám pánbůh, ne? Ty víš přece všechno, že? Myslíš
si, že jsem z toho nadšený? Skáču tady snad celej bez sebe radostí, nebo
co?!“ svezl se zničeně na nejbližší volnou postel. „Zachytila se zmrazovacího
paprsku, co mi vyšel z hůlky a z dlaní ví vyšlehlo světlo; nemohl
jsem nic dělat, rozumíš? Nešlo to nijak přerušit, zkoušel jsem to …“ sklopil
hlavu a díval se na špičky svých bot. Lupin rozuměl. Až moc dobře. „Promiň,“
řekl a soucitně se na Snapea podíval. Ten zvedl hlavu. „To je dobrý,“ utrousil
a hluboce si povzdechl. „Co je s ní?“ zeptal se. Lupin zavrtěl hlavou.
„Vypadá to, že … Ale já nevěřím, že je mrtvá! Prostě tomu nevěřím. Ještě tu je.
Určitě tu ještě je. Musíme jen najít způsob, jak ji přivést zpátky,“ řekl.
„Dojdu
pro Brumbála,“ pokrčil Snape rameny a vyšel z ošetřovny. Sotva za sebou
zavřel dveře, nasadil si zase svůj obvyklý neproniknutelný výraz. Už teď se mu
ale dělalo špatně od žaludku při pomyšlení, jak to bude řediteli vysvětlovat.
„Lupin má pravdu,“ pomyslel si. „Jak jsem se mohl nechat tak vyprovokovat? Před
celou školou jsem ze sebe udělal hlupáka. Ale až se ta zelenooká zmije probudí
…! Kéž se probudí, Bože, ať se probudí, protože jinak … do nejdelší smrti mě
bude pronásledovat ten její vděčný, šťastný výraz, kterým se se mnou loučila.
Ten svit v jejích očích budu mít stále před sebou, den co den,“ přemítal
nevesele, zatímco chvátal k ředitelně. Navenek nehnul ani brvou, byl to
stále ten starý třemi čtvrtinami studentů nenáviděný profesor, bytost bez citu,
dokonalý, neúnavný stroj; avšak přesto bylo poznat, že dnes není ve své kůži –
za celou cestu nesrazil užaslým studentům ani jeden bod za jejich skutečné, či
jen domnělé poklesky.
„Mc
Gonagallová mně vyškrábe oči,“ napadlo ho ještě před chrličem; ale i jí,
jakožto ředitelce Nebelvírské koleje, to říct musí. Ani se nenamáhal klepat.
Prostě vpálil do dveří. Pěkně se lekl, když inkriminovanou osobu uviděl
naklánět se nad Brumbálovým psacím stolem. Ředitel se na něj tázavě podíval:
„Stalo se něco, Severe?“ zeptal se s obavami v hlase – takto obvykle
přece jen profesor Snape do ředitelny obvykle nevstupoval. Snape se nadechl:
„Profesorko Mc Gonagallová, profesore Brumbále,“ kývl mírně hlavou
v jejich směru, „May Parkerová – je v kómatu.“ Profesorka vyjekla.
„Jak…“ „Později, Minervo,“ zarazil ji profesor Brumbál. „Jdeme,“ zavelel pak a
v rozporu se svým věkem téměř vyběhl ven.
May
již opustila svoji schránku, i když ne úplně. Stále tu existovalo něco, co ji
pojilo s jejím tělem i minulostí. Jakési slabé, téměř neznatelné pouto, vlákénko,
které jí dovolovalo uvědomovat si i nadále, co se okolo „ní“ děje. Ale to ji
již nezajímalo. Věděla, že profesorovi Lupinovi a Brumbálovi způsobila svým
odchodem bolest a cítila výčitky svědomí i vůči profesoru Snapeovi. Ale to už
bylo pasé. Stalo se. A nelze to napravit. Před ní teď leží něco jiného. Musí
jít dál. Sotva si to uvědomila, ocitla se v jiném světě. „Můj nový svět,“
vydechla, ale něco jí říkalo, že právě tam by teď být neměla. Nelíbilo se jí
tam. Ocitla se na nehostinném místě — „stála“ v jakémsi
„vzduchoprázdnu“ plném převalující se šedivé mlhy, neútěšném místě bez naděje,
beze zvuků, tvarů i barev a její nitro začal nahlodávat ničivý pocit prázdnoty
a zoufalství. „Krajina stínů,“ uvědomila si. Ještě se ohlédla zpět, ale mlhy se
za ní již zavřely.
Přemítala
o svém minulém životě, i když věděla, že veškeré její vzpomínky zanedlouho
zmizí jako dým. Zmateně se rozhlížela okolo sebe a zaraženě „stála“ na místě,
neschopna se rozhodnout, kam dál. Cítila, že musí jít dál, ale kam? Zdálo se, že
zde nic neexistuje – to hrozné ticho plné děsivých zvuků jí nahánělo hrůzu.
Věděla, že to, co slyší a vnímá, není skutečné. Že jsou to jen ozvěny pocitů a
myšlenek těch, kteří tudy kráčeli před ní. Ale přesto – „I kdybych kráčel
údolím šeré smrti, nebudu se bát – neboť Ty jsi se mnou,“ vzpomněla na citát
z Písma, jež bylo pevnou součástí života paní Parkerové. Paní Parkerová,
její „náhradní matka“, byla zbožná žena; ne tak už May. Přestože byla vychována
„ve víře“, záhy začala pociťovat podivnou a pro ni samotnou nevysvětlitelnou
prázdnotu při myšlence na Jediného Boha; jakýsi stesk a touhu – po něčem, co
kdysi snad měla a řízením osudu (?) již ztratila. Bůh byl jejímu srdci natolik
vzdálený, až se jí zdálo, jako by ani nebyl nebo – jako by stál vně poznatelné
reality. Byl tam, někde daleko, a jen se díval, co to tam ti červíčkové
provádějí. Nezdálo se jí, že by nějak řídil tento svět; myslela si, že je Mu
jeho osud lhostejný – a je jedno, zda to bylo proto, že nebyl tak mocný, jak se
zdálo, nebo zda to bylo spíše z toho důvodu, že dal absolutní volnost a
svobodu v konání bytostem, jež stvořil. Ne, nemyslila si, že by o ni Bůh
nějak zvlášť stál. Nic takového necítila. A její vztah k Němu byl také
velmi rozporuplný. Nevzpomínala, že by někdy cítila Jeho blízkost a
v celém svém životě se nikdy necítila tak sama, jako právě nyní. Ne, On
s ní nebyl. Nebo spíš nebyla ona s Ním? Nevěděla. Stále se rozhlížela
kolem dokola ve snaze nalézt odpověď. Bylo jí čím dál hůř a kdyby mohla, klesla
by na kolena a rozplakala se. „Proč jsi mě opustil?!!“ zvolala do prázdnoty,
aniž by sama tušila, koho tím vlastně míní. Nečekala odpověď – a ani žádnou
nedostala. Okolo ní se setmělo. Ten tlak se již nedal snést. Nemohla se ani
nadechnout a měla pocit, že ji to prázdno rozdrtí. Přitom si ale jasně
uvědomovala, že nic z toho přece není možné, když své tělo zanechala – kde
vlastně? Naplnilo ji čiré zoufalství. „Nikdy to neskončí. Uvízla jsem
v místě bez naděje. Takto tedy vypadá peklo,“ pomyslila si, uvědomujíc si,
že zde zůstane navěky. Porušila Řád. A toto je její trest. V naprosté tmě
se svezla ne zem; když tu ji oslepilo blížící se světlo.
Kdosi
k ní přicházel. Kdosi, kdo evidentně nebyl z tohoto ponurého světa.
Jak přicházel blíž, musela si před tou září zakrýt oči. Samotnou ji přitom
překvapilo, že znovu nabyla tělo, které se podle všeho příliš nelišilo od toho
předchozího. Do tváře příchozímu neviděla. Na to byla příliš oslněna. Přesto si
uvědomila, že prožívá pocity ztraceného dítěte, které v davu cizích lidí
zahlédne někoho důvěrně známého, se kterým prožilo celý svůj krátký život. Och,
jak se to lišilo od pocitů, které ještě před chvílí prožívala! Dotyčný
nehovořil. Jen se na ni soucitně a s láskou díval. Usmál se, to cítila –
ten pocit hřejivého štěstí, který prostupoval každým jejím hrůzou ztuhlým údem.
„Sem nepatříš,“ řekl a vztáhl k ní svou dlaň. „Pojď,“ vyzval ji. Ve
chvíli, kdy se jí dotkl, ten hrozný sen zmizel.
May
pootevřela oči. Nad sebou spatřila profesora Brumbála. Držel ji za ruku.
Zhluboka se nadechla. Chvíli jí trvalo, než ovládla svůj dech.
V profesorových očích se objevila obrovská úleva. Jakoby o mnoho let
omládl. „May,“ usmál se na ni vlídně z pod svých půlměsícových brýlí.
„Pohádkový dědeček,“ napadlo ji. „Byl jste tak krásný, když jste pro mě přišel,“
zašeptala. V profesorově tváři se objevil údiv. „Když jsem pro tebe
přišel?“ zeptal se. Teď nechápala May. „Ano, měla jsem takový strach, že se už
nikdy odtud nedostanu a … pak jste přišel vy a odvedl mě odtud,“ dostala ze
sebe namáhavě. „Já?“ podivil se Brumbál. „Kdepak, já to nebyl. Nikdy bych
nemohl za tebou do Krajiny stínů,“ zavrtěl hlavou. „Ale kdo tedy?“ vykulila
oči. „To netuším,“ odpověděl profesor. „A proč?“ nechápala. Profesor se
zamyslel. „Asi jsi ještě nesplnila svůj úkol v tomto světě,“ pokusil se o
vysvětlení. „Svůj úkol? Tomu nerozumím. Odešla jsem přece právě proto, že jsem
nemohla splnit svůj úkol – jsem zde zbytečná, já neochráním Harryho,“ špitla.
Profesor
se na ni bystře zadíval. „A jsi si jistá, že právě toto je tvůj úkol?“ May se
rozšířily oči překvapením. „Ale jistě, toto je přece smyslem mého života – jsem
zaklínačka a je mým úkolem bojovat proti nestvůrám ohrožujícím lidské životy –
ať už na sebe vezmou jakoukoli podobu …“ Bradavický ředitel nesouhlasně zavrtěl
hlavou: „samotný boj je jen prostředek, ne cíl,“ řekl. „Snaž se objevit pravý
smysl svého života,“ poradil jí. May div samým přemýšlením nepraskla hlava.
Všechno ji tolik vyčerpávalo … „Ale nejdříve vypij toto,“ pravil Brumbál,
podávaje jí jakýsi pohár. „Od profesora Snapea,“ dodal a snažil se, aby to
neznělo příliš vyčítavě. May sebou trhla. Rozuměla, co tím chtěl říct. Rychle
lektvar vypila, aby usnula dřív, než začne brečet.
Profesor
Lupin zůstal u May až do chvíle, než dorazil Brumbál se Snapem a rozzuřenou Mc
Gonagallovou. Z jejího výrazu pochopil, že jim Severus stačil cestou
nastínit situaci. Madame Pomfreyová však oba ředitele kolejí bez prodlení
z ošetřovny vyhodila, když se profesorka již neudržela a začala po
Snapeovi ječet, jak Viktorka u splavu. Lupin zanedlouho odešel sám, když May
předal do Brumbálových rukou. Věděl, že tam již není nic platný. „Jestli ji
nepřivede zpět Brumbál, tak už nikdo,“ pomyslel si a šel vyzpovídat Harryho, co
že se vlastně na schodišti stalo.
Harryho
našel, jak jinak, ve společnosti Rona a Hermiony. Nebylo těžké uhodnout, co je
předmětem jejich hovoru. Ostatně bavili se o tom všichni. Nebylo divu – šlo o
„událost století.“ Bradavice sice nebyly obyčejná škola, ale ani zde nebylo
pravidlem, že by profesor při výkonu svého povolání nepohodlné studenty prostě
„odkrouhnul“. Lupin si ty tři radši odvedl k sobě – nechtěl dělat ještě
větší rozruch. „Rád bych věděl, co přesně se mezi May a profesorem Snapem
stalo,“ upřeně se na ně podíval, když jim pokynul, aby se posadili. Studenti se
po sobě rozpačitě podívali. „A – jak je May?“ zeptala se Hermiona. Profesor
Lupin unaveně zavrtěl hlavou. „To nevím,“ řekl. „Dosud se neprobudila a upřímně
– není ani jisté, jestli k tomu ještě dojde,“ povzdechl si. „To jako …“
nedořekl Harry. „Nevím, ale možná, že to, co mi tu řeknete, jí nějak pomůže,“
odpověděl Lupin a tázavě se na ně zadíval. „No, začalo to vlastně tím,“ vzala
si slovo Hermiona, „že Neville uvízl ve schodišti,“ hoši jí horlivě
přitakávali. „Jo, zůstal tam jednou nohou trčet a nemohl ven. A ta sviňa Protiva
– promiňte, pane profesore,“ plácl se přes pusu Ron, když si uvědomil,
s kým mluví. „ … shodil na něj tu skříň,“ dokončil Harry. „Utíkali jsme
k němu a snažili se ho vytáhnout, ale nešlo to. A ta skříň byla už u nás,“
pokračoval dál. „Křikla jsem na May, aby nám pomohla, …“ „… a ona se na nás
pochopitelně vykašlala,“ skočil jí do řeči Ron. „…nebýt toho, že nás ta skříň
zázrakem přeskočila …“ „Ph, zázrakem,“ odfrkla si pohrdlivě Hermiona. „To May
nás zachránila – těma, no,“ máchla rukama. „Tak to teda těžko, tu skříň
rozbila, až když se valila na ni,“ nechtěl ustoupit Ron. „To není pravda, já to
viděla!“ hájila ji Hermiona, „ — nechtěla jsem se dívat, jak mě to
rozmáčkne, tak jsem otočila hlavu a — všechno jsem viděla.“
„Počkejte,
počkejte,“ přerušil je Lupin. „Hezky jeden po druhém,“ umravnil je. „A to ani
jednoho z vás nenapadlo použít hůlku?“ zeptal se pak nevěřícně. „Napadlo,“
řekl Harry, „jenže ty nám zabavil Filch.“ „Zabavil? Jak to?“ zvedl obočí
profesor. „No, bylo to hned ráno, když jsme potkali Malfoye a … jau!“ vykřikl
Ron, když ho Harry pod stolem kopnul. „Aha,“ utrousil profesor. „Co bylo dál,
Hermiono?“ vyzval ji k vyprávění. „Ukázalo se, že May hůlku taky nemá, tak
jsem na ni křikla, že ona přece žádnou nepotřebuje, že … ale ona měla strach.
Říkala, že nemůže. A potom, potom to šlo hrozně rychle – ta skříň byla už u nás
a málem nás rozmáčkla; May jenom zvedla ruce, takhle,“ ukázala názorně, „ a
skříň nadskočila a přeskočila nás. Jenže pak letěla přímo na ni. Chvíli na ni
jen tak koukala a až na poslední chvíli ji odpálila. Už v té chvíli jsem
myslela, že … tedy když takový kus odlétla a třískla se do hlavy…“ rozpačitě se
usmála Hermiona. „No a pak přiletěl Snape a začal na ni řvát, že si to vypije,
že zničila majetek školy a tak,“ pokračoval Harry, když už se k tomu
Hermiona neměla. „A ona zas ječela na něj, že nějaká debilní skříň je pro něj
důležitější, než my a pak se to už jen pořád stupňovalo – on jí vyhrožoval, že
ji nechá vyhodit, ona zase jemu, že mu zpřeráží kosti a podobný nesmysly, jako
že je princezna a že jí nemá co rozkazovat a že když on byl ještě embryo, tak
už si co?“ kývl na Rona. „Jo, tak už si zpívala – no prostě samý blbosti,“
zakončil. „A dál?“ zeptal se Lupin. Ron s Harrym se na sebe podívali. „Dál
to bylo ještě horší – přilítnul Protiva, něco řval a pak se May zbláznila
docela. Křičela, že ji Zmijozel zradil, že je dávno mrtvá a že my budeme brzo
taky, že to tu srovná se zemí, že jí na ničem nezáleží a my si zasloužíme umřít
a že Voldemort za nic nemůže a ať mu dáme pokoj,“ odfoukl si Harry. Byl rád, že
to má už za sebou.
„Vážně
tohle řekla?“ kroutil hlavou profesor. „Jasně,“ přisvědčil Ron. „Tak nějak to
bylo.“ „Ale ne, nic takového přece neříkala, vůbec jste ji neposlouchali,“
zlobila se na ně Hermiona. „Tak co tedy?“ zeptal se jí profesor v naději,
že má před sebou alespoň jednoho rozumného člověka. „Říkala, že Harry musí
umřít, protože v něj všichni věříme a čekáme, že nás zachrání; že nebýt
Bradavic, nebyl by ani Voldemort a že to my jsme z něj udělali to, čím
je — a že jestli nad ním chceme zvítězit, tak se musíme všichni spojit,“
opravila je. „Hm, tohle je něco docela jiného. Že jsem se jí nezeptal rovnou,“
pomyslel si Lupin.
„Ale
stejně – to musíš uznat, Hermiono – to, jak tam stála na schodech a
křičela — vypadala děsivě,“ bránil se Harry. „Bylo to, jakoby vyrostla a
jakoby i stěny hradu ten její jekot násobily – slyšel jsem ho dokonce i přímo
ve své hlavě,“ říkal a Ron s ním jako vždy vřele souhlasil. „To je pravda;
byla k nám sice otočená zády, ale kdyby mi Snape řekl, že jí z pusy
létaly plameny, vůbec bych se nedivil,“ přikyvoval. „A když mu pak říkala
v tý divný řeči, že on ještě nebyl, když ona už zpívala …“ „To bylo
myšleno obrazně, Rone, když se můj zpěv nesl zemí,“ opravila ho Hermiona. „No
jo, furt,“ naštval se Ron. „najednou sem si připadal takhle malinkej,“ ukázal
dvěma prsty. „V divné řeči?“ snažil se rozšifrovat jejich sdělení profesor.
„Jo, bylo to v nějaký podivný cizí řeči, ale to na tom nebylo to
nejhorší,“ přidal se Harry, „nejhorší na tom bylo to, že jsem přitom všemu
rozuměl,“ otřásl se při té vzpomínce. „Ty taky?“ zeptal se Ron. „Mluvila
elfsky?“ chtěl vědět Lupin. „To nevím, ale znělo to jako dunění hromu nebo
hukot vodopádu,“ upřesnil Harry. „A co bylo pak?“ otázal se profesor. „Pořád se
spolu hádali – Snape ji chtěl odvléct do ředitelny, ale May nechtěla, vytáhl na
ni hůlku, jenže ona skočila dolů …“ začal Harry. „Cože udělala?“ nevěřil svým
uším profesor. „Skočila dolů, ale jen o patro níž, schody se zrovna hýbaly,“
doplnila Hermiona. „Pak na profesora Snapea něco zakřičela, on to už psychicky
nezvládl a zaútočil. May mu to vrátila,“ protřela si nervózně své dlaně, „a pak
už to nabralo rychlý spád. Konec jste viděl sám,“ zakončila. „To je všechno, na
víc si už nevzpomenete?“ zeptal se Lupin pro jistotu. „No, bylo toho určitě
víc, ale … nějak se nám to vykouřilo z hlavy,“ odpověděl za všechny Harry.
„Dobře, děkuji vám, můžete jít – a kdyby vás ještě něco napadlo, tak přijďte –
kdykoliv – ano?“ Studenti jen přikývli a zmizeli z kabinetu.
Profesor
Snape zachmuřeně pozoroval řadu naložených potvor, jež tvořily výzdobu jeho
kabinetu. Už to byl třetí den, co … a stále se ještě neprobrala. Vlastně vůbec
nejevila jakoukoli známku života a nezdálo se ani, že by … profesor Brumbál se
s Lupinem střídali na stráži u jejího lůžka, jakoby ji silou své vůle
chtěli přivést zpět z říše mrtvých. Drželi ji stále za ruku asi tak, jako
mudlové udržují své blízké „při životě“ pomocí těch směšných přístrojů, když
odmítají vzít na vědomí, že ti již zemřeli a nikdy se zpět nevrátí. Profesor
Snape optimismem neoplýval. Přál by si mít Lupinovu víru. Frustrovaně zamíchal
posilujícím lektvarem – sám nevěděl, proč to vlastně dělá. Párkrát se dokonce
zastavil na ošetřovně, jakoby jedna část jeho já doufala v zázrak. Nikdy
se tam ale příliš nezdržel. Nemohl se na ni dívat, jak tam leží bez života. Ač
nerad, musel si přiznat, že mu chybí ta vzpurná, prostořeká holka, která podle
všeho neměla na práci nic jiného, než se ustavičně dostávat do problémů
(ponejvíce právě s ním). Nevěděl proč, ale cítil, že snad jako jediná mu
opravdu rozumí, navzdory všem těm jejím drzým poznámkám. Bylo to téměř jako
ztratit dobrého přítele – jak právě pochopil, i ztráta dobrého protivníka může
být stejně tak bolestná. Ale byla May vlastně jeho protivníkem? Cítil vinu za
to, co se stalo. Přece byl zvyklý se dokonale ovládat! Ale ona a Potter – ho
dokázali vždy spolehlivě namíchnout. Naposledy zamíchal lektvarem a pak jím
naplnil prázdný skleněný pohár. „K čemu to vlastně?“ ptal se sám sebe, když se
vydal k ošetřovně.
I
za dveřmi ošetřovny jeho mysl stále zastíraly chmurné myšlenky. Nechápal proto
rozzářený výraz bradavického ředitele sedícího u dívčina nehybného těla. „Jak
se může tvářit tak spokojeně vedle jejího mrtvého těla?“ pomyslil si, když tu se
mu zazdálo, jakoby se dívčin hrudník nepatrně pohnul. „Ne, to není možné, jistě
se mi to jen zdálo,“ blesklo hlavou rozrušenému profesorovi. „Severe, probudila
se,“ vyvedl ho z omylu nadšený Brumbál. Profesor Snape málem svůj pohár
upustil. Rychle přistoupil k dívce, aby se přesvědčil, jestli se nejedná
jen o nějaký krutý žert – i když – nepředpokládal, že by zrovna Brumbál … „Pšt,
teď spí. Nech ji odpočívat, promluvíte si později,“ řekl Snapeovi, který se jí
už chtěl dotknout. Zahanbený profesor se zase rychle vzpřímil. Ředitel měl
pravdu. Sám nechápal, co ho to popadlo.
Když
May opět začala vnímat okolní smět, pocítila známý stisk ruky. „Lupin,“
pomyslela si. Nemýlila se. Už za okamžik se střetla s měkkým, teplým
pohledem lískooříškových očí. „May,“ oslovil ji jemně. Sklopila oči. Věděla, že
jí nebude nic vyčítat (alespoň ne hned), ale o to to bylo horší. Profesor Lupin
ji měl ze všech profesorů nejraději (profesor Brumbál měl přece jen vzhledem
k svému věku už jistý nadhled), proto ho její smrt zasáhla nejvíce. Nebylo
to od ní fér – ani k němu, ani k … „Proboha, jak se mu podívám do očí?“
ulekla se. Neklidně sebou zavrtěla. I když nic neříkal, všimla si dobře
nesouhlasu v jeho očích. Na co myslí, raději ani nezkoumala. Vtom ji něco
napadlo. „Třeba …“ „Promiň,“ omluvil se Lupin, který chápal, jak se cítí.
Vypadala zuboženě – asi jako mladá sýkorka vypadlá z hnízda. „Měl bych tě
nechat v klidu, abys nabrala sílu.“ May se na něj podívala. „Ne, to není
tím – i kdybyste teď řekl cokoli, přijmu to, protože – vím, že si to
zasloužím,“ uváděla to na pravou míru, „ale – víte, já bych se nikdy nebyla
schopna vrátit, kdyby pro mě nepřišel …“ „Nepřišel, kdo?“ přerušil ji Lupin.
„Myslela jsem, že je to profesor Brumbál, ale on mi řekl, že ne, že by za mnou
nikdy nemohl přijít do země mrtvých — aniž by tam sám zůstal,“ odpověděla.
„Myslela jsem ale, že vy byste třeba mohl vědět …“ Lupin o tom upřímně
pochyboval, ale přece jen se zeptal: „A jak vlastně vypadal?“ May k němu
střelila očima. „Já – vlastně nevím, ale byl tak krásný, celý zářil,“ pokusila
se neohrabaně interpretovat prožitou zkušenost. „No, to mi moc nepomůže,“
odtušil. „Zkus mi ho popsat víc,“ vyzval ji. „To nemůžu,“ vzdychla. „Do tváře
jsem mu neviděla, víte, vycházelo z něj tak oslnivé světlo, až jsem musela
zavřít oči a i tak … téměř jsem oslepla,“ vysvětlovala. Profesor se na ni
podíval. „Ale — jak si pak můžeš být tak jistá, že se jednalo o muže?
Mohla to přece být i žena,“ nechápal. „Ne, byl to muž, vím to. Já – jako bych
ho znala; měla jsem takový pocit, jako když se setkáte s někým, koho znáte
celý život, jen – jen jsem zapomněla, kdo to je,“ řekla nešťastně. „Musím na to
přijít, je to důležité, moc důležité, víte?“ zdvihla k Lupinovi oči. „Snad
nechceš …“ zhrozil se profesor. „Ne,“ řekla unaveně, „nebojte se, nepokusím se
tam vrátit. On – neměl by z toho radost. A – možná by už nepřišel,“
špitla. „Je mi líto, asi ti nepomůžu,“ řekl Lupin. „…Počkej – říkala jsi, že
celý zářil? Zářil. Zářící – tak se přece říkalo …“ „Ne, nebyl to žádný
z elfů,“ odmítla kategoricky. Lupin pokrčil rameny. „V tom případě – už mě
nic nenapadá,“ povzdechl si. „To nevadí, aspoň jste se snažil,“ konejšila ho.
Profesor se na ni překvapeně podíval – bylo komické, jak se ho snažila utěšit,
zatímco by měl spíš on přispět k tomu, aby se cítila dobře. Usmál se na ni
a jemně jí prohrábl vlasy. Vypadala jako andílek. Profesor ji však už nějakou
dobu znal. Věděl tedy, že v jejím případě to není vůbec tak jednoznačné.
„Odpočívej, dobře? Přijdu se za tebou zas podívat,“ mrkl na ni. Přikývla a
zachumlala se do peřin.
Probudila
se až s jeho příchodem. Cítila, že se k ní blíží, zrovna tak jistě,
jako pstruh vnímá pohyb vody a všeho, co je v ní. Předstírala spánek.
Ještě chvíli chtěla oddálit jejich setkání. Někde poblíž své hlavy zaslechla
cinknutí poháru o toaletní stolek. Prudce zatoužila odtud zmizet nebo se
alespoň stát neviditelnou. Ale na tohle neměla ani dost zkušeností, ani dost
energie. Profesor se nad ní zastavil. „Kdyby spala, byl by její dech hlubší,“
usoudil. Usedl k ní. May se zachvěla a polekaně zamrkala. Zhluboka se
nadechla a teprve pak se odvážila vzhlédnout. Profesor Snape mlčel. Nechal ji
být. I tak viděl, že z něj má strach. A sotva se podíval do těch jejích
vylekaných kukadel, viděl taky, jak ji to vše mrzí. Nemusela už nic říkat. Ale
přesto to zkusila.
„Odpusťte
mi, prosím,“ zašeptala, aby prolomila to napjaté ticho. Stále nic neříkal.
Uhnula očima. „Je mi to tak líto,“ pokračovala nesměle. Snape ji jen probodával
očima. „Kuře na grilu,“ pomyslela si. „Smažící se ve vlastní šťávě,“ tak si
připadala. „Pane profesore?“ zkoušela znovu tiše, „zlobíte se na mě?“ pípl
vyděšený vrabec. Ta otázka byla úplně zbytečná. Stačilo se na něj podívat.
Snape si povzdechl. „Ještě víc na sebe,“ řekl konečně. „Takže přece. No, taky
není divu – po tom, co jsem mu udělala … v jednom okamžení jsem z něj
udělala vraha,“ usoudila malomyslně. „Víte, já – nechtěla jsem vám ublížit. Já
jen – už jsem to nemohla snést … nebylo v tom nic osobního, prostě vy jste
byl jediný, kdo …“ Profesor ji zarazil jediným gestem ruky. Polekaně zamrkala.
Nechtěla ho znovu naštvat. „Jistě, jen já jsem byl takovej blbec, abych se od
ní nechal takhle vyprovokovat; jen já jsem takovej idiot, abych jí na to
skočil, nikdo jiný. Tohle by žádný z učitelů neudělal,“ pomyslel si nevesele.
„Raději už toho vysvětlování nechte,“ řekl nahlas, „je to čím dál horší.
Nejlépe uděláte, když si vypijete ten lektvar – beztak je na vás nejpříjemnější
pohled, když spíte,“ pronesl chladně. May se stáhla. Nebyla si jistá, jak si
jeho slova vyložit. Nedůvěřivě ještě přelétla očima z podávaného poháru na
profesora lektvarů; z jeho výrazu se však nedalo nic vyčíst. Nehodlala ho
zbytečně provokovat, proto se rychle napila. Profesor odložil pohár na stolek.
Pak jako jestřáb svoji kořist uchopil May za paže a vtiskl ji do podušek. Jistě
by v té chvíli vykřikla, kdyby toho byla schopna. Byl tak blízko, že se
téměř dotýkali. Neodvažovala se ani dýchat. Cítila jeho mužnou vůni smíšenou
s něčím, co v ten okamžik nedokázala identifikovat. Jehličky
profesorových černých vlasů ji bodaly do tváří. Jednotlivé pramínky připomínaly
háďata ochotná uštknout každého, kdo se přiblíží na dosah. Vzbouřila se
v ní krev a zaplavil ji zmatek, který dosud nezažila. Srdce měla až
v krku, kde jí poplašeně bilo na poplach. „Už nikdy to nezkoušejte,“ sykl
profesor. Bledá dívka zuřivě zavrtěla hlavou. „Ne, už nikdy, slibuju,“ vyhrkla
až příliš rychle. Snape se jí podíval do očí, až se jí zatočila hlava. „Dobře,“
zašeptal a pustil ji. Ještě jí starostlivě urovnal přikrývky, než odešel. May
zhluboka vydechla a zavřela oči. Byla vděčná namíchanému lektvaru, že ji brzy
odvede do říše snů. „Snad si pak budu moci myslet, že se mi to jen zdálo“,
zadoufala. „…Alespoň to už mám za sebou,“ řekla si těsně před tím, než tvrdě
usnula.
*
* * * *
Druhý
den už byla vzhůru. Nebylo jí vůbec tak zle, jak by se dalo očekávat u někoho,
kdo právě vstal z hrobu – dotekem Neznámého se jí vrátila téměř všechna
její síla a Snapeovy lektvary také spolehlivě zabíraly, jak již měla ostatně
ověřeno v praxi. Rozhodla se sice už „sekat latinu“, ale na ošetřovně
přece jen nemohla vydržet. Madame Pomfreyová však byla neoblomná – podařilo se
jí svoji ošetřovatelku přemluvit až ve čtvrtek, aby ji z ošetřovny
propustila.
Když
se však vrátila zpět do nebelvírské společenské místnosti, nebyla přijata
zrovna s nadšením – žáci nevěděli, jak se k ní mají chovat, po tom,
co jim řekla do očí, že si vlastně nezaslouží nic jiného, než aby je Voldemort
zlikvidoval. Harry s Ronem sice už od Lupina věděli, jak to celé bylo, ale
i oni se chovali rozpačitě, jakoby nevěděli, ke komu se nakonec přidat. Jedinou
osobou, která ji přivítala, byla tedy Hermiona. A May jí za to byla vděčná.
Doufala, že ji nikdy v budoucnu svým chováním nezraní. Nemohla k ní
sice nikdy mít tak blízko jako Ciri, ale přesto se mohly stát dobrými
kamarádkami, navzdory tomu, že o sobě musela před Hermioninýma zvídavýma očima
mnohé utajit. Ale kdoví, snad jednou, až tím nikoho neohrozí, jí bude moci
vyjevit celou pravdu, předsevzala si.
Do
té doby se však rozhodla zneviditelnit. Učitelé byli překvapeni, jaká se
s ní stala změna – jakoby se z ní stala druhá Hermiona, jen –
s hůlkou jí to pořád nešlo. Dostala ji zpět při další návštěvě profesora
Brumbála – lišácky se na ni přitom usmál a řekl: „Tohle pan Filch našel
v jednom nejmenovaném květináči – ne a ne vyrůst. Tak mi to přinesl.
Myslím, že budeš vědět, komu patří,“ zamrkal. May mu nijak neodporovala, i když
byla toho názoru, že jako výzdoba květináče by hůlka posloužila jistě
efektivněji, než v jejích rukou. Jak je to s ní a s magií, si přece
už ujasnila.
Profesor
Lupin si ji odchytil hned v pátek, aby se jí zeptal, jak se jí daří. Stal
se teď jejím andělem strážným a May ho podezřívala, že ji tajně hlídá, „aby se
zase něco nestalo“. Neměla mu to však za zlé – koneckonců to byl jediný
„člověk“ v Bradavicích, se kterým si mohla otevřeně promluvit a -
vždycky ji jejich rozhovor nějak obohatil.
V myšlenkách
se vrátila k jejich poslednímu setkání – profesor opravdu splnil svůj slib
a ještě za May zašel na ošetřovnu. Viděl, že je jí už dobře („až nějak moc
dobře,“ usoudil); proto se mohl věnovat vážnějším věcem. „May, proč jsi to
vlastně udělala?“ zeptal se jí rovnou. Stále to ještě nemohl pochopit.
Zvážněla, ale po pravdě mu vypověděla vše, co vydedukovala – o Ciri, o sobě, i
o tom, co se má stát. „Nechtěla jsem se prostě dívat, jak vás jednoho po druhém
před mýma očima zabijí,“ řekla. „A já – já vám nemůžu nijak pomoct, když jsem
vše již ztratila,“ bolestně si povzdechla a oči se jí zaleskly.
Profesor
chvíli mlčel a pak zavrtěl hlavou. „A to tě ani na okamžik nenapadlo, že se
třeba můžeš mýlit?“ zeptal se jí. „Ne,“ zněla stručná odpověď. „Jak se vůbec
může ptát – na něco tak jasného,“ pomyslela si. Profesor znovu zavrtěl hlavou.
„Je neuvěřitelné, jak jste si se Severem podobní,“ utrousil. „Není divu, že ho
tak rozčiluje, když v ní vidí sám sebe,“ pomyslel si. May k němu
překvapeně vzhlédla. „Profesor Brumbál si to myslí taky,“ řekla pak. „Teda –
jako to, že nemám pravdu,“ uzarděla se. „Ví Lupin, že slyším jeho myšlenky?“
napadlo ji. „Myslí si, že tu nejsem proto, abych chránila Harryho. Říkal, abych
se zamyslela nad smyslem svého života, ale já jsem přece zaklínačka, nemusím
nad ničím přemýšlet – za mě už rozhodli jiní – a je jedno, zda bylo to
rozhodnutí dobré nebo špatné; už padlo – a hotovka,“ vyhrkla pak. „Počkej,
počkej, ne tak rychle,“ brzdil ji profesor. „Profesor Brumbál má pravdu,“ řekl.
„Jako vždycky,“ pomyslela si rozmrzele May. „Nemusíš tu být přece proto, abys
chránila Harryho,“ pokračoval Lupin. „Nemám chránit Harryho? A koho teda, když
ne jeho?“ zeptala se pochybovačně. „Možná je na čase, aby ses naučila chránit
samu sebe,“ zněla jeho odpověď. To jí vyrazilo dech. „Samu sebe? Ale – vždyť to
přece …“ koktala.
Profesor
ji mávnutím ruky zarazil. „May,“ řekl naléhavě, „jaký je vlastně tvůj vztah
k sobě samé?“ zeptal se. Dívka zaraženě mlčela. „Podle toho, co tu
vyvádíš,“ pokračoval tedy Lupin, „to nevypadá, že by ses měla nějak zvlášť
ráda,“ uzemnil ji. Neochotně k němu vzhlédla. „Trefa do černého,“ pomyslela
si. Opravdu o sobě neměla nikdy valného mínění. Její babička, se kterou
strávila prvních jedenáct let svého života, byla velice přísná a nedávala
najevo téměř žádné city k ní. Ne že by se o ni nestarala, to ne, jen –
v jejím přístupu k May chyběla jakákoliv vřelost a ona si proto často
připadala, že je jí na obtíž. Myslila, že jí babička stále ještě vyčítá smrt
její matky a kdyby si mohla vybrat, nepochybně by zvolila svoji dceru, která by
měla zůstat, ne malou Marii. Co se týče Yennefer, ta ji přímo nesnášela a
dávala jí všemožně najevo, jak jí opovrhuje. A na Kaer Morhen – při pohledu na
drsné zaklínače by nikdo neočekával, že by se zrovna ti s někým mazlili –
v jakémkoli slova smyslu. Geralt je však opravdu měl rád – ji i Ciri – a
nebýt příchodu Yennefer, nikdy by si ani neuvědomila, že jí vlastně něco chybí.
Ano, bylo to kvůli nim, proč se vždy tak snažila, zejména pak své babičce
chtěla dokázat, že má právo na život, že maminka nezemřela zbytečně a že jí ji
snad někdy bude moci nahradit. Toto ale bylo velice citlivé téma a May by
v té chvíli nejraději z ošetřovny s pláčem utekla; Lupin ji však
zadržel. Uvědomoval si, že je to pro ni velmi bolestné, avšak na jejím vztahu
k sobě samé – na tomto základním kameni – stála celá její budoucnost.
Jestliže se nenaučí mít se ráda, pak bude stále – když už ne přímo, alespoň
nepřímo – ohrožovat svůj život a současně i životy těch, kterým na ní záleží.
May pochopila. Jenže – některé věci se prostě vynutit nedají a – o citech to
platí obzvláště.
May
sebou trhla – vůbec Lupina neposlouchala. Asi se jí na něco ptal. „Promiňte,
pane profesore,“ řekla uctivě, „nad něčím jsem se zamyslela.“ „Aha,“ povzdychl
si. „Je teď stále jako ve snách, i když se snaží, aby to tak nevypadalo,“ řekl
si pro sebe. „Jak ji ale probudit, aby to neskončilo zase nějak tragicky?“
přemítal dál. May se na něj zvědavě podívala. „Už je to lepší?“ zeptal se a
ukázal na dívčinu hůlku. Zavrtěla hlavou. „Ne — a ani nebude,“
konstatovala. Profesor něco podrážděně zamumlal a ukázal jí na židli. Poslušně
se posadila. „Víš, trochu jsem o tom přemýšlel a – jak si vůbec můžeš být tak
jistá, že tě potkalo to samé, co tvou přítelkyni – Ciri? Tak se jmenovala?“
zeptal se. „Doufám, že ještě jmenuje,“ odpověděla a koutky úst jí zacukaly. „Á
– promiň. Tedy – proč jsi o tom tak skálopevně přesvědčena, vždyť – jestli jsem
dobře rozuměl – se to stalo v úplně jiném světě, kde možná platí jiná
pravidla a odpusť, ale – přestože jste přítelkyně, nemáte spolu přece nic
společného,“ přesvědčoval ji.
May
se na něj podívala a – přestože se jednalo o naprosto vážnou věc – málem
vyprskla. „Víte, pane profesore, my dvě máme spolu dost společného, skoro bych
řekla až moc společného. Totiž – Ciri je ve skutečnosti má babička,“ usmívala
se. Ubohý profesor málem spadl ze židle. „Co-cože je?“ zakuckal se. „Má
babička,“ odpověděla s ledovým klidem. Zíral teď na ni s vytřeštěnýma
očima. Takovou legraci by si z něho opravdu dělat nemusela. May to rychle
chtěla uvést na pravou míru. „- nedivím se, že to berete takhle – já sama jsem
tomu nemohla uvěřit, když jsem četla ten dopis,“ řekla. „Víte – má babička a
Ciri – to byla dvě naprosto odlišné bytosti – připadala jsem si jako spadlá
z višně, když jsem to zjistila,“ usmála se, ale hned zvážněla. „Má babička
– no, neměly jsme se zrovna moc rády – teda ne tak, jak bych si přála — a
když mi přišel dopis z Bradavic, byla jsem bez sebe radostí. Babička mi
však jen suše oznámila, že na tohle mám času dost a šup se mnou na Kaer Morhen.
Byla jsem strašně zklamaná, ale pak … když jsem se seznámila s Ciri – byly
to ty nejkrásnější roky mého života,“ popisovala nadšeně. „Ona – byla úplně
stejná jako já, jakoby se jednalo o naprosto identickou bytost – nikdy jsem
nepocítila něco takového, něco tak krásného … zažil jste někdy něco takového? Potkal
jste někdy někoho, kdo byl úplně stejný jako vy?“ vzhlédla k profesorovi.
„Jejej, vy asi ne,“ řekla rychle, když si uvědomila, co říká. „No, ale všechno
se změnilo, když přišla Yennefer. Začala nás učit kouzla – teda mě ne, Ciri –
jenže Ciri to nezajímalo. Nebavilo ji to. Neměla magii ráda. Zato já … jenže
pak to všechno tak rychle skončilo … nakonec jsem byla ráda, když jsem odtud
vypadla, i když jsem si moc přála studovat v Arethuse a stát se čarodějkou
– ne takovou, jakou se můžu stát tady, ale jako Yennefer, víte?“ Profesor
nechápal zhola nic, ale moudře ji nechal mluvit. „Jenže když se čarodějové na
jakémsi sněmu mezi sebou chytli, výsledkem toho pak bylo, že se většina
vyvraždila mezi sebou navzájem. Arethusa byla zničena a já si mohla gratulovat,
když se mi podařilo přeskočit zpět do tohohle světa,“ ušklíbla se, ale hned
pokračovala: „ve vašem čase jsem tam strávila jen dva měsíce, ale tam to bylo
pár let. Když jsem se teda vrátila, babička mě pustila do Bradavic … a já jí za
to byla vděčná … jenže když jsem se po roce vrátila domů, už mě nikdo nečekal.
Byl tam jen ten dopis, ve kterém mi všechno vysvětlovala a … od té doby jsem ji
už nespatřila,“ pronesla teskně. „Máš ještě ten dopis?“ zeptal se Lupin. „To
byste stejně nepřečet,“ stáhla se. „Proč se ale tedy tvá babička vracela do
světa, ve kterém nebylo bezpečno, jak říkáš, a nechala tě taky samotnou?“
zeptal se. „Protože tam musela vrátit Geralta … protože to byl její svět a … a
… nevím,“ vzlykla. „Dobrá, nechme to být, vraťme se zpět k našemu problému,“
snažil se odvrátit její pozornost od bolestivých míst. „Říkala jsi, že Ciri
magii ráda neměla.“ May přikývla. „A taky že se jí čarovat moc nechtělo.“ Další
přikývnutí. „Není tedy možné, že jakmile se setkala s tak mocným magickým
zřídlem, že se prostě jen zalekla a už to nikdy znovu nezkusila?“ May se na něj
překvapeně zadívala. „Možná, že Ciri, tedy tvá babička,“ zavrtěl nespokojeně
hlavou, „své magické schopnosti neztratila – jen neměla nikoho, kdo by ji vedl
a pomohl jí je usměrnit,“ zadíval se na May povzbudivě. „Možná jen ztratila
odvahu, když to napoprvé nevyšlo zrovna nejlépe – a čarovat jí pak už nešlo ne
proto, že by čarovat nemohla, ale proto, že sama nechtěla,“ dodal. Dívka na něj
hleděla s otevřenou pusou. „Bude mi asi nějakou dobu trvat, než tahle
sešrotuju,“ pomyslela si. „Ale jak to ověřit, kdo z nás má pravdu?“
neklidně se zavrtěla a podrbala za uchem. Profesor se usmál. Přinejmenším jí
nasadil brouka do hlavy. Jestli má pravdu, ukáže čas. Vstal a přešel
k oknu.
„A
profesor Snape?“ otočil se zase k ní. „Zatím se mi úspěšně daří se mu vyhýbat,“
nahlásila pohotově. „Víš, May, profesor Snape není zas tak hrozný, jak snad na
první pohled vypadá,“ řekl Lupin. „Jistě, ve skutečnosti je mnohem horší,“
pomyslela si, zatímco zdvořile naslouchala. „On – rád dělá bububu, ale když na
to přijde …“ odmlčel se rozpačitě profesor, když si vybavil, jak mu Snape sám
od sebe přinesl listy koky, aby únavou neusnul při jejím opatrování. „Ano, taky
si vzpomínám – na všechno,“ řekla šibalsky rudnoucímu profesorovi. Lupin byl ve
svých rozpacích prostě neodolatelný. Nemohla si pomoci. Vystřelila ze židle,
vytáhla se na špičky a vlepila nic netušícímu profesorovi pusu na tvář. Pak se
smíchem vyběhla z jeho kabinetu. Lupin se chytil za hlavu. „Tahle malá
lasička mě jednou zničí,“ pomyslel si, zatímco si mnul levou tvář. Neměl však
to srdce jí cokoli vyčítat. Alespoň na chvíli byla šťastná.
May
se zvonivým smíchem pádila chodbou. Jen tak tak se vyhla zamračenému
profesorovi lektvarů. Ne však jeho rukám. „Co vás tak pobavilo, slečno
Parkerová?“ zavrčel jako starý šedivý pes. „Budete tak laskavá a sdělíte mi to,
rád se také zasměju,“ utrousil způsobem, při němž se o jeho slovech dalo vážně
pochybovat. May k němu překvapeně vzhlédla, ale hned zase rychle sklopila
zrak, než jí začne číst myšlenky. Profesorův pohled zaletěl k otevřeným
dveřím Lupinova kabinetu, jež se za sebou neobtěžovala zabouchnout. „Neměla
byste si s profesorem Lupinem zahrávat,“ zavrčel znovu výstražně. „Nic
takového nedělám,“ řekla uraženě. „Mám … mám ho ráda,“ vypálila bez rozmyslu.
Snape ji pustil, jakoby byl její šat poleptán kyselinou. „Radši už běžte,“
propustil ji. „Bože, mám ho ráda,“ obrátil oči v sloup. „To má za to, že
si je tak připouští k tělu,“ usoudil. „Ale dobře mu tak, malá lekce mu
neuškodí. Já jeho problémy rozhodně řešit nebudu,“ ušklíbl se. „Ach jo, ta
holka tady ještě nadělá pěkný zmatek,“ povzdechl si pak unaveně, když pohledem
znovu zabloudil k dokořán otevřeným dveřím Lupinova kabinetu. Zatím se ji
však rozhodl nechat nějaký čas na pokoji – asi tak – do jejího prvního
průšvihu. „Pak ať se těší!“ přivřel oči do úzkých čárek, když míjel profesorku
Mc Gonagallovou.