Kestrel a Sirius - I.
Návrat
„Co děláš, ty krávo!“ zařval řidič světle modrého pick-upu, když vší silou dupl na brzdy. „Myslíš si snad, že seš Superman?!“ divoce gestikuloval rukama. Ale dívka s dlouhými popelavými vlasy, která mu právě skočila přímo před kola jeho vozu, ho vůbec nevnímala.
Vlastně šla právě se svou přítelkyní Lucy do univerzitní knihovny a cestou probíraly poslední večírek u Marka Williamse. „…a viděla jsi Barbaru, jak na něj poulila ty svoje oči? Div jí nevypadly z důlků! A jak se nafoukla, když se na ni Alan usmál?! Vypadala jak obrovská ropucha,“ obě se smály, až se za břicha popadaly. Blonďaté dívce vhrkly do očí slzy, když pozorovala svoji kamarádku, štíhlou vysokou brunetku s dlouhýma nohama (za takové nohy by se nemusely stydět ani přední modelky), jak předvádí tlustou nemotornou Barbaru, která se však paradoxně vždy naparovala jako královna ze Sáby.
A vtom se to stalo. Jakoby někdo vypnul zvuk. Stála sice na rušné Londýnské ulici, ale nic neslyšela. Všude okolo ní bylo jen zlověstné ticho; náhle se s ní začal celý svět propadat — už nestála v centru Londýna, vše okolo zčernalo a ponořilo se do toho mrtvolného ticha. Cítila na prsou zvláštní tíseň – jediným pro ni slyšitelným zvukem byl pouze tlukot vlastního srdce. Po chvíli, která se jí však zdála věčností, neprůhledná tma přece trochu prořídla, jakoby vystupovala z temného tunelu do … ale kam vlastně?
V Londýně bylo sotva po poledni, ale tady – protože toto jistě nebyl Londýn – tady již byla tmavá noc. „Bude okolo půlnoci“, usoudila. Tma ustoupila natolik, aby vlevo před sebou spatřila kopec a na něm staré stavení. Za nějaký čas začala rozeznávat i nízké stavby ve svém okolí. Vpravo stál malý kostelík a všude okolo stály – hrobky. Byla na hřbitově. Toto samo o sobě ji však nevyděsilo. Nebylo by to tak zlé, kdyby… Nebyla tam totiž sama. Se vzrůstajícím děsem sledovala scénu přímo před sebou. Jeden z hrobů byl otevřen. Ve velkém kruhu kolem něj stály tiše postavy v černých pláštích s kápěmi. Před hrobem leželi dva chlapci. Jeden z nich byl mrtev. V jeho teď již nehybných šedých očích se nezračil ani odpor, ani strach; jen — překvapení. Druhý chlapec však ještě žil. Svíjel se nesnesitelnou bolestí a jeho křik se nesl do dalekého okolí. Černé vlasy měl rozcuchané a zelené oči byly plny hrůzy a utrpení. A ještě něco se v nich odráželo. Byla to touha. Touha po tom, aby již jeho muka skončila. Touha po klidu. V těch nádherných smaragdově zelených očích spatřila Smrt.
Něco vevnitř se jí sevřelo. Znala ten pocit, důvěrně znala ten zmučený výraz v očích – sama jej kdysi měla ve svých očích. Jakoby se posunula časem zpět a pomalu si vybavovala události před necelými padesáti lety. Rty se jí stáhly do úzké štěrbiny a v očích se objevil horečnatý výraz. Mlhy zapomnění se na okamžik zvedly a branou paměti vstoupila do časů před mnoha lety. Celá se roztřásla, když rychle pohlédla před sebe.
Chlapec přerývaně oddechoval a vyškrábal se na nohy. „To neudělám!“ vykřikl. Vychrtlá postava v černém hábitu před ním zlobně zasyčela. „Crucio!“ ozval se ledový hlas. Chlapec znovu upadl pod přívalem bolesti. Ale to teď dívka nevnímala. „Ten hlas, ten hlas!“šeptala si. Jakoby jej už někdy slyšela. Upřeně se zadívala na postavu před sebou a oči se jí rozšířily hrůzou, když si přečetla nápis vytesaný na náhrobku, před kterým postava stála. Byla tma, ale její zaklínačské oči viděly nápis stejně tak dobře jako v denním světle. Stálo tam: TOM RADDLE.
Bylo to, jakoby jí z očí sejmuli pásku. Vše pochopila v jediném okamžiku. Věděla, kdo to stojí před ní s hůlkou v ruce a stejně tak znala i jméno chlapce, který se snažil již jen nekřičet bolestí. Bylo jí jasné, co má následovat. A celou svojí bytostí vykřikla: „HARRY!!!“
Ve chvíli, kdy vykřikla chlapcovo jméno, však vše zmizelo. Ocitla se zpět na Euston Road, rušné Londýnské ulici, před sebou stále svoji kamarádku Lucy vesele štěbetající klepy ze studentského života. Ale to ji již nezajímalo. Věděla, co musí udělat. Prudce se obrátila a skočila přímo pod kola bleděmodrého pick-upu.
*
* * * *
Brána bradavického hradu se s rachotem otevřela. Vstupní síň se naplnila hlaholem, jak se studenti vhrnuli dovnitř, a jen neochotně utichala, jak dav mizel ve Velké síni. Harry s Ronem a Hermionou se loudali poslední – tak dlouho se neviděli a byla toho spousta, o co se chtěli po prázdninách spolu podělit. „Pospěšte, takhle zmeškáme zařazování,“ napomenula ale nakonec kamarády Hermiona a zmizela za dveřmi Velké síně. Ron ji okamžitě následoval. Harry také nechtěl zase o zařazování přijít, když se mu to „podařilo“ už v druhém a třetím ročníku, proto zrychlil; když tu ho zaujal nějaký hluk za branou.
Na schodišti před vstupní branou se Kestrel zastavila. Už nemusí pospíchat. Tento okamžik jí připadal téměř posvátný. Vrací se do Bradavic. Domů. Okouzleně hleděla na pootevřenou bránu a ani si nevšimla slídivého pohledu, který ji provázel. Po chvíli vykročila směrem do hradu, avšak náhle jí někdo zastoupil cestu. „To je neslýchané, mudlovská holka v Bradavicích! Jak jsi se sem dostala? Už ať jsi pryč! Táhni zpátky, odkud jsi přišla!“ křičel na ni muž v jakémsi podivném plášti černé barvy. Nechápavě na něj pohlédla a chystala se vstoupit, ale svým tělem jí bránil v cestě. „Do Bradavic nevstoupí nikdo, kdo není slušně ustrojen!“ vykřikoval muž. „Jen přes mou mrtvolu!“ pokračoval. Udiveně pohlédla na jeho zvláštní oděv a potom si prohlédla svoje oblečení. Dalo by se říci, že vypadala zuboženě – její dlouhé, popelavě plavé vlasy byly rozcuchané, na sobě měla seprané džíny a plátěná blůzička, původně bílé barvy, byla na mnoha místech roztržená, jakoby právě prolezla roštím. Tím pravděpodobně také asi prolezla – nebo spíš trním, soudě podle zaschlé krve na blůzce, která stejně tak jako i její majitelka již dlouho neviděla vodu. Přesto v dívce bylo něco krásného a tajemného; v záři zapadajícího slunce působila spíš jako divoženka než jako děvče z masa a kostí, což umocňoval zvláštní svit v jejích očích. Teď se v nich však už začaly objevovat známky netrpělivosti. V mysli jí vytanula vzpomínka na dlouhé řady studentů v dlouhých černých hábitech. „Ale ano – vždyť Bradavice nejsou přece obyčejná škola, ale škola čar a kouzel“, došlo jí konečně. Uznala, že v této souvislosti přece jen její oblečení působí poněkud bizarně – bradavičtí studenti měli totiž ve škole zakázáno nosit mudlovské (pozn.autora: mudlové = nekouzelníci) oblečení.
Kestrel již potřetí vykročila vpřed a zase ustoupila, když neměla volnou cestu. Zkusila se okolo staršího muže prosmeknout, ale nepodařilo se jí to. Ten ji místo toho surově uchopil za paže a zatřásl s ní: „Ty jsi mi nerozuměla?!“ osopil se na ni. Dívce se zlobně blýsklo v očích – očividně na takové jednání nebyla zvyklá. „Dej ze mě ty pracky pryč, ty chlípnej dědku!“ zaječela. „Co…co to má znamenat? Co si to dovoluješ?“ zakoktal muž uraženě. Tak starý zase přece nebyl.
Kestrel mu nechtěla ublížit, ale už toho měla dost. Ten starý cvok ji příliš zdržel. A ona neměla právě času nazbyt. Musí se přece dostat dovnitř dřív, než začne zařazování! Její zelené oči dostávaly stále více nepřirozený lesk. Muž s ní znovu zatřásl, ale to neměl dělat. Dobře mířeným úderem do prsou ho donutila, aby ji pustil, a aniž by se o něj dále starala, vběhla za bránu.
Starší muž nepatřil mezi pápěrky, ale rána jej zastihla nepřipraveného; než si tedy stačil uvědomit, co se děje, rozplácl se na schodišti jako zralá hruška. Kestrel však již byla ve Vstupní síni, kde se užasle rozhlížela, neschopna slova. Po chvíli si všimla, že ji zpod kštice tmavých vlasů zvědavě sleduje pár smaragdově zelených očí. Poznala jej okamžitě. Byl to chlapec z jejích snů. Harry Potter. Pomalu ulehčeně vydechla a jemně se na něho usmála. „Přišla jsem včas, je naživu,“ zaradovala se, ale to už se jí chopily dvě neurvalé ruce. „Já ti ukážu, ty mudlovská šmejdko!“ zařval bradavický školních Filch. „Nechte mě být, nestihnu zařazování,“ uvědomila si náhle. To bylo však to poslední, co by Filch kdy udělal. Rozpřáhl se jakousi holí, aby ji udeřil. Harry leknutím vykřikl, ale Kestrel na ránu nečekala. Jako zaklínačka byla na boj zvyklá. Vysmekla se bradavickému školníkovi jako had a odskočila z dosahu hole. Pokračovala by hbitě dál, ale naneštěstí stál školník zrovna před dveřmi Velké síně, odkud bylo slyšet, že zařazování žáků prvního ročníku do jednotlivých kolejí už začalo.
Kestrel znervózněla a vyhnula se dalšímu útoku rozzuřeného školníka. Filch pochopil, kam se dívka chce dostat, a bránil před ní dveře Velké síně jak před nájezdem Tatarů. Znovu udeřil a znovu vedle. Dívka byla rychlá jako vítr, ale za dveře se přece nedostala. Harry ohromeně zíral na scénu, která se před ním odehrávala a po dalším zuřivém útoku Filche se raději schoval za nejbližší brnění. Filch byl naštěstí příliš zaneprázdněn na to, aby si všiml jeho přítomnosti ve Vstupní síni.
„Dixon, Jacqueline,“ ozval se hlas profesorky Mc Gonagallové z Velké síně. Kestrel ztratila na okamžik koncentraci a nestačila tak už ani vykrýt další ránu. Upadla před brnění, za kterým se schovával Harry. Harry chtěl volat o pomoc, když viděl, jak se na bezbrannou dívku snáší další rána, ale Kestrel byla rychlejší. Z brnění vytrhla nablýskaný meč a ránu s přehledem odrazila. Pak vyskočila na nohy jako lasička a poprvé sama zaútočila. Hůl se školníkovi vzhledem k dívčině výšce a předpokládané síle překvapivě rozletěla na třísky. Filch zaváhal a dívka se otočila ke dveřím, když tu se v nich objevil nový nepřítel. „Co se to tu děje?“ ozval se ledový hlas. „Profesor Snape,“ vylekal se Harry, který se za brněním viditelně „zmenšoval“. Kestrel si uvědomila, jak to asi musí vypadat – ona s napřaženým mečem útočící na ubohého bezbranného starce, který vlastním tělem obětavě brání studenty Bradavické školy čar a kouzel před šílenou vražedkyní. Odhodila meč a Filch po něm hned skočil. Pochopila, že s ní teď bude zle a začala se jí zmocňovat panika. „Tohle nevysvětlím,“ došlo jí. „A i kdyby, tak už bude pozdě,“ pomyslila si. „Nechte mě na pokoji! Nechte mě projít! Musím jít!“ křičela, zatímco jí Filch zkroutil ruce za zády a postrkoval ji k profesorovi. „Nic jsem neudělala!“ snažila se bezúspěšně vysmeknout Kestrel. „Sám jste to viděl, pokusila se mě zabít!“ odporoval Filch. Profesor Snape téměř líně vytahoval zpod hábitu hůlku, zatímco z dívky nespustil oči. Kestrel se však nenechala oklamat jeho lhostejným výrazem a přehnaně pomalými pohyby. Měla už s kouzelníky své zkušenosti – a ne právě nejpříjemnější. Bleskurychle kopla Filche do holeně. Ten vyjekl a pustil ji. Než stačil profesor doříci omračující zaklínadlo, již na svém místě nestála. Zato Filch ano. Vzápětí se však již poroučel k zemi.
Harry měl co dělat, aby se nerozesmál; hned ho to však přešlo, když si uvědomil vážnost situace. Měl by pro někoho dojít, ale kdyby se ukázal Snapeovi, ten by ho hned bezpochyby nějak ošklivě proklel; a nepozorovaně se odtud vytratit bohužel nebylo možné. Tak zatím jen vyjeveně zíral a snažil se přijít na nějaký nápad, jak z té kaše ven. Snape začínal zuřit. Zatím se dívka vždy vyhnula všem kletbám, které na ni vysílal. Byla příliš rychlá. Nepřirozeně rychlá. „Musím ji přece nějak zneškodnit!“ pomyslel si. Ale dívka jakoby předvídala, kterým směrem vyšle další kletbu — hbitě uhýbala jeho nástrahám. Vypadalo to skoro, jakoby tančila. Lehce a nehlučně jako víla a přece s rozmyslem – nepravidelně vždy tak, aby se nedalo vytušit, kam uskočí příště. „Lewis, Raimund,“ slyšela vyvolávat další jméno. Zděšeně sebou trhla a celá zbledla. Za chvíli bude pozdě. „Nechte mě projít, prosím, PROSÍM,“ obrátila se na profesora Snapea zoufale. „Nikomu jsem nic neudělala, musím jen jít na zařazování, oni mě MUSÍ zařadit, chápete?“ volala na něj roztřeseným hlasem a nevšímala si Filche, který se právě probudil.
Zaútočili najednou. Filch zákeřně zezadu a Snape zepředu. Trefili oba a Kestrel se zhroutila na zem. Ucítila ukrutnou bolest na temeni a oběma rukama si objímala břicho, které hrozilo explodovat. Po tvářích se jí koulely dvě horké slzy. Ty však měly být posledním projevem její slabosti. Protože to, co Harry uviděl pak, mu připomínalo scénu ze špatného filmu. Dívka pomalu a teď již s nepřítomným výrazem vztyčila hlavu a opatrně se zvedala na nohy. Profesor Snape pozvedl svoji hůlku, aby ji dorazil, k ráně se napřahoval i bradavický školník. Ale udeřit již nestačil. V dívčiných očích se objevily známky šílenství. Harry si nepamatoval, že by kdy viděl tolik nenávisti. Dokonce ani Voldemort … ale jeho oči byly mrtvé. Toto bylo něco jiného. Úplně jiného.
Kestrel se zlehka otočila na patě a znenadání vrhla proti Filchovi hrst plamenů. Školník zaúpěl a odlétl na pět metrů daleko ke stěně Vstupní síně, kde se bezvládně sesunul. Další útok patřil Snapeovi. Čekal ho a kouzlem před sebou vytvořil ochranný štít; přesto ale pod silou nárazu téměř upadl. To, co následovalo, bylo příliš rychlé, než aby byl Harry s to pochopit, co se vlastně děje. Slyšel příšerný jekot, který by od té křehké dívky nikdo neočekával, a Vstupní síní otřásaly výbuchy oslnivého světla, jen lehce přerušované barevnými proužky kleteb vycházejících z hůlky profesora Snapea. Pod silou zvuku explodovaly okna síně, všude létaly kusy rozbíjeného brnění a podlaha vibrovala jako při zemětřesení. Vichřice strhávala ze stěn obrazy a slavnostní výzdobu a ze stropu je bičovaly proudy ledového deště. Zdálo se, že stěny Vstupní síně se co nevidět zhroutí a všechny je pohřbí.
Náhle se ale všechno utišilo. Uprostřed Vstupní síně stál Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel.
Kestrel k němu přiskočila jako divoká kočka a chytila se ho za hábit. „Pusťte mě dál, já musím dovnitř, mám na to právo, mám právo tu být, mám právo tu být!!!“ křičela s divokým leskem v očích. Kulatý přívěšek z černého kovu sebou na dívčině hrudi polekaně zaškubal, když profesor Snape vyslal proti ní další kletbu. „Tak dost, Severe, nerozumíš, co se tu děje,“ řekl Brumbál klidným, ale pevným hlasem a zachytil zraněnou dívku, aby se nezhroutila k zemi. „Snad ji tam nechcete vpustit, profesore Brumbále, podívejte, co tady udělala!“ zařval Snape vztekle. Cítil, že mu kořist uniká. „Profesore Brumbále,“ vydechla dívka, jakoby se probouzela ze strašného snu. Oči se jí rozjasňovaly. Pokusila se o úsměv, ale tvář se jí zkřivila bolestí. Kulatý přívěšek jí však již klidně spočíval na hrudi. Pak sebou ale trhla. „Nechte mě být, pusťte mě, nic jsem neudělala, mám právo tu být, nic špatného jsem neudělala, vy to víte, Brumbále, vy to víte!!!“ křičela znovu, držíc se zoufale profesorova hábitu. „Slyšíte? Je šílená!“ zařval znovu Snape. „Asi utekla z Nemocnice u sv.Münga,“ pokračoval, i když sám vypadal, jakoby byl chovancem blázince.
Ředitel si ho však nevšímal. Jemně držel třesoucí se dívku v podpaždí a soucitně na ni shlížel. „Jistěže to vím, Mari,“ řekl měkce a mile se na ni usmál, dívaje se jí zpříma do očí přes své půlměsícové brýle. „Vy…vy …to …víte?“ zeptala se Kestrel nechápavě, stále tomu nemohouc uvěřit. „Mám právo tu být!“ vykřikla ještě vzdorně, ale celá se přitom chvěla úzkostí a očima neklidně těkala po tváři profesora Brumbála. „Ovšem, ale neměli bychom teď jít na zařazování?“ zeptal se Brumbál. „Za chvíli bude konec,“ odváděl plačící dívku vlídně do Velké síně. „To snad nemyslíte vážně, profesore!“ zaječel za nimi Snape. „Copak opravdu nevidíte, co je zač? Je šílená a nebezpečná. Málem nás oba zabila,“ ukazoval na sebe a na Filche, který táhle zaúpěl. A co tohle všechno kolem?“ mával profesor divoce rukama. „Nemá dopis, nikdo ji nezval! Její jméno není na seznamu!“ zkusil naposled. Albus Brumbál se zastavil. „Mýlíš se, Severe,“ řekl. „Její jméno je na seznamu již dlouho, velmi dlouho.“ Na chvíli se odmlčel. „Nic z toho by se nestalo, kdybyste s ní zacházeli jak se patří, Severe!“ řekl přísně. „Není divu, že reaguje takto — po tom všem, co prožila,“ dodal mírněji. „Kromě toho – neudělala nic, co by se nedalo napravit, než skončí slavnostní hostina, nemám pravdu?“ zeptal se nevinně. Profesor Snape si vztekle skousl ret a začal dávat Vstupní síň do pořádku. Dveře Velké síně se za bradavickým ředitelem a plavovlasou dívkou zavřely. Harry se opatrně odplížil za nimi tak, aby ho profesor Snape náhodou nespatřil.
*
* * * *
„Kde jsi se tak dlouho coural?“ obrátil Ron oči v sloup, když si Harry přisedl vedle něj k nebelvírskému stolu. „Proboha, jak to vypadáš! Co jsi kde zase vyváděl?“ přisadila si Hermiona, když si ho změřila pohledem. Opravdu. Harry měl vlasy mokré a přilepené k čelu, takže zakrývaly jeho pověstnou jizvu ve tvaru blesku, a z hábitu mu proudem crčela voda. Od zmijozelského stolu se ozýval škodolibý smích a koutkem oka Harry zahlédl, jak na něj Draco Malfoy ukazuje s výrazem naprostého znechucení. „Ále, nic,“ mávl rukou, když se uvelebil u stolu, „- stejně byste mi nevěřili,“ řekl a přeběhl mu mráz po zádech, když si vzpomněl, čeho byl před chvílí svědkem. Ron už otevíral ústa, aby se zeptal, čemu by to vlastně neuvěřili, ale pak pusu zase překvapeně zavřel, neboť ho již zaujalo něco před stoly jednotlivých kolejí.
První, co si Kestrel uvědomila, byl šum stovek hlasů, který se přeléval Velkou síní, aby se vzápětí tříštil nad hlavami studentů jako vlny neklidného oceánu. Pak zahlédla čtyři dlouhé řady stolů, které patřily jednotlivým bradavickým kolejím – Mrzimoru, Havraspáru, Nebelvíru a Zmijozelu – a potom na sobě ucítila zvědavé pohledy studentů a učitelů. Plaše se rozhlédla. Nikdy se necítila dobře ve velkém společenství lidí. Odmalička byla nesmělá a v otevřených prostorách se cítila nesvá. Dokonce i v restauraci si sedala vždy zády ke stěně tak, aby měla dokonalý přehled o tom, co se děje okolo, jakoby očekávala nějaký útok. Lucy si ji kvůli tomu často dobírala. Tedy i teď se před upřenými pohledy studentů ve stejnokrojích začala ztrácet; nebyla příliš vysoká, ale s každou vteřinou vypadala čím dál menší a menší, a kdyby nebylo povzbudivého doteku profesora Brumbála, který ji starostlivě podpíral, jistě by se ztratila docela. Od zmijozelského stolu se ozvalo nesouhlasné pískání. Nedivila se. Zcela jasně si uvědomovala, jak ji všichni vidí – bledou, promočenou na kůži, třesoucí se zimou a nervozitou, v nepatřičném oděvu - ve vybledlých, roztrhaných džínách a rozedrané poloprůsvitné blůzce, ušpiněná od hlavy až k patě od hlíny a trávy, místy dokonce potřísněná vlastní krví. Nepatřila sem. Rušila slavnostní atmosféru Velké síně umně vyzdobené a rozzářené tisícem svící na stříbrných svícnech, které se vznášely nad stoly studentů; nehodila se ke blyštivým zlatým talířům a číším, které čekaly, až je někdo naplní lahodným mokem. Vypadala jakoby ji právě přepadlo čtyřicet loupežníků. Vystrašeně těkala očima po Velké síni a matně jí hlavou probleskla vzpomínka na pečlivě upravenou dívku s dlouhými popelavě blond vlasy svázanými koženou čelenkou, jak hrdě kráčí k zmijozelskému stolu … Zastavila se a znovu se vystrašeně rozhlédla. Už to nebyla neohrožená zaklínačka; před zraky všech stála vyděšená zbitá dívka třesoucí se od hlavy až k patě. Nejraději by hned utekla, ale Brumbál ji jemně postrkoval stále více kupředu, až před učitelský stůl, který stál vepředu kolmo ke stolům jednotlivých kolejí. Naproti nim šla právě nějaká přísně vyhlížející černovlasá profesorka ve smaragdově zeleném hábitu. V jedné ruce měla starý záplatovaný klobouk, v druhé držela nízkou stoličku.
„Ještě moment, paní profesorko, na jednoho studenta jsme zapomněli,“ řekl ředitel a postrčil dívku před sebe. „Zapomněli?“ nesouhlasně pronesla profesorka Mc Gonagallová a tázavě zvedla obočí. Byla si naprosto jistá, že nepřehlédla žádné jméno na svém pergamenu, ale ani ji nenapadlo přít se s ředitelem bradavické školy. Postavila stoličku na podlahu a na ni odložila klobouk. „Jak se jmenujete?“ zeptala se, zatímco zvedla z učitelského stolu svitek pergamenu a znovu jej rozvinula. Kestrel vrhla poplašený pohled k profesoru Brumbálovi; ten ale jen přikývl. „Jmenuji se ….. jmenuji se May. May Parkerová,“ vyhrkla a znovu se tázavě obrátila k profesoru Brumbálovi, který se na ni usmíval. Ve stejné chvíli se na pergamenu objevilo červeně fosforeskující jméno: MARIE AURORA PARKER. Profesorka přikývla. „Skutečně, tady to je,“ řekla. „Posaďte se na stoličku a nasaďte si Moudrý klobouk,“ pokračovala. „Ten vás zařadí do koleje, do které se svými schopnostmi nejvíce hodíte.“ Kestrel cítila, jak se její útroby sevřely. Chvíli se nepřítomně dívala na Moudrý klobouk, jakoby čekala, že se promění ve velkého škorpióna, pak jej však přece jenom uchopila za krempu a s výrazem odsouzence na smrt usedla na stoličku a klobouk si posadila na hlavu.
Jakoby se ponořila pod vodní hladinu; neslyšela hluk ve Velké síni a také již nic neviděla, neboť jí klobouk spadl přes oči. Evidentně byl šitý pro někoho s větší hlavou, zřejmě pro obra. Kestrel chvíli strnule seděla v naprostém tichu a vnímala jen svůj zrychlený dech a tep krve ve spáncích. Pak však uslyšela tichý zpěvavý hlas :
„Hm, tohle je těžké, velice těžké,“ začal. Po delší odmlce pak hlas pokračoval ve verších :
„Máš
velkou odvahu, to ano. A nechybí ti píle.
Vytrvale
vždy držíš se předem určeného cíle.
Nadání
ti nechybí, když krví kolují ti kouzla,
máš
bleskurychlé pohyby, vidíš, co druhý nerozezná.
Před
tebou těžko obstojí, co jiným skryto bývá,
jsi
z těch, co strastí svých se nebojí, jimž v nitru dřímá dávná síla.
Je
velmi těžké určovat pro tebe kolej vhodnou,
ty
sama můžeš vybírat, sama se rozhodnout.
Dím
stejně jako před lety a ještě jednou říkám,
Zmijozel
nejlíp sedne ti, tam dokončíš, co dřív jsi nestačila,“
šeptal
zpěvavý hlásek. Stejně jako před lety? Tomu Kestrel nerozuměla. Zmijozel?
Vybavila si znovu plavovlasou dívku s čelenkou a medailónem
s vyobrazeným malým dravým ptákem, jak potěšeně míří k zmijozelskému
stolu ….. „Co to má znamenat?“ ptala se sama sebe.
…A pak se jí obraz náhle rozostřil; viděla cáry mlhy, slyšela křik krkavců od Zapovězeného lesa, neboť to přece byl právě Zapovězený les, ke kterému mířila – kdo vlastně? Mlha se pomalu rozestoupila a Kestrel znovu spatřila tu stejnou plavovlasou dívku s medailónem, jen o pár let starší, s vlasy úhledně spletenými do copu, zabranou pilně do studia jakési tlusté knihy, nevnímajíc nic z toho, co se kolem děje … Vtom se dívka zastavila a zvedla hlavu. Něco upoutalo její pozornost. Kestrel si povšimla, jak se dívce rozšířily oči v údivu a zděšení. Těžká kniha jí vypadla z rukou. Něco zakřičela. Zdálo se, že se s někým hádá, jen nebylo vidět s kým a o co vlastně jde. Z divoké gestikulace však bylo patrné, že jde o něco vážného. Kestrel se zadívala do mlhy stejným směrem jako plavovlasá dívka. Nic neviděla. „Musím se víc soustředit,“ řekla si. Zavřela oči a po chvíli je zase otevřela. Začala vnímat ostřeji – nejprve obrysy nějakých postav a pak …….. Vykřikla hrůzou nad tím, co spatřila – přímo před ní stály tři postavy. Dvě krajní patřily Crabbovi a Goylovi. Oba hromotluci tvořili tělesnou stráž třetímu zmijozelskému chlapci s odznakem primuse. Skutečně vypadali jako gorily, jak se šklebili a plácali do stehen svýma velkýma neforemnýma rukama a ukazovali na něco, co sebou bolestivě škubalo v trávě. Mohlo to být raněné zvíře, ale nebylo. Obě dívky si teď zoufale přály, aby nikdy nespatřily to, co se tu právě událo. Neboť ten škubající se uzlíček nervů nebyl nikdo jiný, než jeden z mrzimorských studentů a právě teď se svíjel bolestí pod napřaženou hůlkou zmijozelského primuse. Kestrel si nejasně uvědomila jeho jméno – Zika Makli. Pak viděla, jak plavovláska na útočníka rozzlobeně křičí; zdálo se však, že ji neslyší, neboť ať už křičela cokoliv, naprosto to ignoroval. Zato oba krajní chlapci viditelně znervózněli. Dívka přestala křičet, prudce oddechujíc.
Jakoby čekal, až ztratí dech, vysoký hubený chlapec s vlasy černými jako uhel pomalu zvedl hlavu a upřeně se na plavovlásku zahleděl. Něco zašeptal a sklonil hůlku. Dívka poplašeně sklouzla pohledem z něho na Makliho a opět něco vykřikla, když současně o krok ucouvla, bílá jako křída. Tvář černovlasého chlapce se zkřivila do ohyzdného krutého šklebu. Podával dívce hůlku, kterou prve mířil na mrzimorského chlapce; ten teď jen ležel ve třpytivé trávě neschopen jediného pohybu. Dívka zavrtěla odmítavě hlavou a opět o krok ustoupila. Chlapec s odznakem vytáhl ze svého hábitu druhou hůlku, rychle jí zamířil na dívku a vykřikl kletbu.
Dívka se proměnila v nehybnou sochu; jakoby byla bez vlastní vůle – jen pouhá loutka, nemyslící prázdná bytost, zbavená samostatnosti, vůle k vlastnímu životu… Chlapec jí znovu podal hůlku, zatímco k ní promlouval zvýšeným hlasem; jeho slovům Kestrel nerozuměla, ale připomínal jí velkého slizkého hada chystajícího se pozřít svoji zhypnotizovanou oběť. Dívka nepřítomně uchopila hůlku a obrátila se k Zikovi. Zvedla hůlku a „Néééééééééééééé!“, vykřikla. Kestrel myslela, že jí protrhne ušní bubínky ten výkřik, její výkřik. To poznání ji udeřilo plnou silou jako úder Geraltova meče, když při výcviku kdysi podcenila svoji obranu. „To neudělám! Nikdy, rozumíš?“ křičela plavovlasá dívka a odhodila hůlku daleko od sebe. To byla chyba. Černovlasý chlapec cosi zasyčel a znovu na dívku namířil hůlkou. Dívka se zhroutila a škubala sebou nevýslovnou bolestí, jako prve mrzimorský student. Kestrel vnímala pouze ozvěnu té bolesti a přestože byla jako zaklínačka na bolest zvyklá, celá se nekontrolovatelně roztřásla. Po chvíli bolest odezněla. Nad plavovlasou dívkou stál zmijozelský chlapec a s krutým úsměvem jí cosi zašeptal. Slabě zavrtěla hlavou, načež následoval další příval bolesti. Byla připravena; přesto však ji bolest vtiskla do země. Připadala si bezmocná jako převrácená želva vytažená rybáři z moře, odsouzená k brzké smrti. „A přesně tak taky skončím. Mrtvá, jestli něco rychle nevymyslím,“ pomyslila si. Bolest ji však plně svazovala a nutila ji, aby nemyslila na nic jiného. Věděla, že to již dlouho nevydrží a snažila si vzpomenout, co ji o bolesti učili na Kaer Morhen. Pak přišla úleva. Věděla, že již poslední. Tom Raddle se nad ní sadisticky usmíval s jemně zdviženým obočím. „Dělá mu to dobře, parchantovi,“ pomyslila si. Pocítila bolest ještě větší než předešlou. Tentokrát zasáhla hloub, až do duše. Plazila se před ním po kolenou ve snaze se zvednout. Naposledy vyslovil svou otázku. Opět zavrtěla hlavou; nový nápor bolesti; žádná bolest však již nemohla být taková, kterou ucítila před chvílí — bolest zrady. Namáhavě vstala, ale už jí nezbývaly síly na nic jiného. Tom spustil hůlku a zamířil jí na Zika Makliho. Pak vyslovil smrtící kletbu. „Néééé!“ zakřičela dívka. Zika byl však již mrtev. Viděla, jak jeho duch opouští zmučené tělo. „Bylo to pro něj vysvobození,“ uvědomila si. „Teď je řada na mě.“ Po tvářích se jí koulely slzy, když nepohnutě sledovala Toma Raddla, jak na ni míří Zikovou hůlkou. Nesnažila se bránit. Bylo jí to jedno. Všechno jí už bylo jedno. Na ničem nezáleželo. Poslední, co uslyšela, byla slova zmijozelského primuse: „Avada Kedavra!“ slyšela vzdálený hlas doprovázený paprskem zeleného světla. „Néééééééééééééé!“ vykřikla a stačila si už jen zakrýt oči rukama; potom ucítila bolest větší než sto kleteb „Cruciatus“, jak se zbavovala svého teď již nepotřebného těla. Pak už nebylo nic. Jen tma.
„Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!!!!!!!!!!!!“ zakřičela Kestrel přes celou Velkou síň, vytržena ze vzpomínek. Všechny svíce zhasly a zase se rozsvítily. Ve Velké síni bylo najednou ticho jako v hrobě. Nehty měla Kestrel bolestivě zaryté v dlaních, a když dlaně rozevřela, zářilo jí v nich podivné světlo. Rychle je proto zase zavřela, než si toho kdokoli stačil všimnout. Třásla se a byla zalitá potem. Ozvěnou k ní doléhal její výkřik a ze všech stran slyšela ledový smích Toma Raddla. Pomalu si uvědomovala, kde je a proč. Prudce oddechovala. „NE, Zmijozel néééé!“ vykřikla znovu. „Už nikdy ne,“ dodala pak šeptem.
„Ne? Opravdu ne? A víš to určitě?“ zaslechla tichý hlásek Moudrého klobouku. „Mohla bys v něm dojít velikosti. O to ti přece vždycky šlo, ne? Být nejlepší. Ukázat, co v tobě je, předvést, co dovedeš – Eskelovi, Geraltovi, Yennefer, své babičce, celé škole…,“ pokračoval. „Mýlila jsem se,“ odpověděla v duchu. „Nechápala jsem, co je opravdu důležité. Nechápala jsem smysl, podstatu toho všeho. Byla jsem tak hloupá, tak hloupá...“ „A teď už to víš?“ zeptal se medový hlásek. „Víš už, co je opravdu v životě důležité? Už znáš smysl, podstatu svého života?“ „Já – ne. …Vím jen, že jsem si vybrala špatnou cestu. Chtěla bych to napravit – nějak. Musím ho zastavit. Nemůžu dopustit, aby …“ „Hm, změnila ses, opravdu – tedy Zmijozel ne? Dobrá, ať je to tedy – NEBELVÍR!“ vykřikl Moudrý klobouk své poslední slovo přes Velkou síň.
Vyčerpaná dívka se rozplakala. Někdo jí
konečně sundal z hlavy klobouk a ucítila konejšivou ruku na svém rameni.
Kdosi jí pomohl vstát. Cítila hroznou únavu, třásla se a podlamovala se jí
slabostí kolena. Z dlaní jí stále ještě vystřelovala do celého těla ostrá
bolest. „Madame Pomfreyová tě doprovodí na ošetřovnu, May,“ zaslechla za sebou
Brumbálův hlas. „Myslím, že si teď potřebuješ odpočinout. Až budeš zase
v pořádku, můžeš se věnovat svým studentským povinnostem,“ dodal. Trhla
sebou a otočila se k profesoru Brumbálovi: „ Ale pane profesore, to
nepůjde,“ v očích se jí zaleskly další slzy. „Já…já totiž… nemám tu žádné
učebnice, ani … ani oblečení,“ posmrkávala zahanbeně. „Vše potřebné najdeš ve
svém pokoji,“ uklidnil ji Brumbál s úsměvem. „Všechny tvé věci tu přece
byly dlouho před tím, než jsi dorazila. Jsem si jist, že nic nechybí. Šaty, učebnice,
pergameny, osobní drobnosti, hůlka … osobně jsem na vše dohlédl,“ spiklenecky
na ni zamrkal. May se rozzářily oči. Opravdu, všechny její věci tu přece byly –
celé ty dlouhé roky, poté, co … Svět se jí zamlžil. Cítila, jak ji uchopily
něčí ruce a odvádějí ji pryč. Ještě chvíli slyšela vzdálený šum hlasů a pak už
bylo jen ticho.