Kestrel a Sirius - IV.
Lektvary II aneb dávno neznamená omluveno
Příštího
jitra se May tvářila, jakoby ji chytl břichabol. Nechtěla se hnout z postele.
Nakonec se k tomu ale přece jen donutila. „Co je ti?“ zeptala se jí
Hermiona, když scházely do nebelvírské společenské místnosti. „Snape,“ odtušila
May. „Aha,“ odpověděla Hermiona chápavě. „Vy jste se včera potkali?“ zeptala
se. May nešťastně přikývla. „Srazil ti další body?“ zeptal se honem Ron, který
zaslechl jejich poslední věty. „Ne, to ne,“ řekla May překvapeně. „Vlastně je
divné, že to neudělal … po tom, co jsem mu řekla …“ přemýšlela nahlas. „Co jsi
mu řekla?“ obrátili se k ní všichni se zájmem. „Jen to, co si o něm
myslím,“ odpověděla May neurčitě. „Že si rád zahrává s ohněm a že na to
brzo doplatí,“ pokračovala, když viděla jejich dychtivé obličeje. Posadila se
do křesla. „Tohle jsi řekla Snapeovi?“ nevěřícně na ni zíral Ron. „Proč ho
pořád dráždíš?“ nechápal Harry. „Neměl mi číst myšlenky!“ odsekla May.
„Zatracenej scanner,“ zaklela vztekle. „Myšlenky? Tobě?“ pohrdavě ohrnula ret
Parvati, ale rychle zase zmlkla, když se na ni May zadívala pohledem „za pět
minut seš mrtvá.“ „Hele, víte co? Vlezte mi všichni na záda,“ ukončila May
rozhovor a opustila společenskou místnost.
Sotva
vyšla z hradu ven, nálada se jí zlepšila. Sluníčko svítilo a nebe bylo bez
mráčků. Po včerejší bouři nebylo ani památky. Usmála se a zamířila
k jezeru. Ucítila vůni trávy a spadaného listí, slyšela šplouchání vln
spěchajících po jezeře a hřejivé sluneční paprsky ji příjemně lechtaly na kůži.
Všechna úzkost z ní spadla a May se poddala bláznivé radosti. Příroda
k ní promlouvala svými hlasy a May vyslechla poselství Všehomíra: „Jsi
stejné krve, ty i já.“ Nad jezerem se ozval její srdečný bezstarostný smích.
Ani nevěděla, co ji to popadlo – strhala ze sebe veškeré oblečení a skočila do
chladných vod jezera.
Pod
prastarým dubem překvapeně zamrkal pár kaštanově hnědých očí. „Neměl bych ji
vytáhnout?“ pomyslel si profesor Snape rozmrzele, když ho vyrušilo její
zavýsknutí a na rozečtenou knihu dopadlo pár kapek vyšplíchlé vody. Opatrně
stránku osušil a podíval se na jezero. Po May nebylo ani stopy. Po chvíli se
však vynořila daleko od břehu. „Tahle se o sebe postará sama,“ řekl si
s odporem a odebral se pryč. „Škoda, bylo tady tak hezky,“ zalitoval
ještě, když mu v uších znovu zazněl dívčin zvonivý smích.
Profesor
však nebyl jediný, kdo si povšiml koupající se zaklínačky. Ještě další tři páry
očí zaujatě sledovaly vodní hladinu. „Na to zapomeňte, pane Malfoi,“ ozval se
Dracovi za zády ledový hlas. Draco se svými kamarády sebou polekaně trhli.
Pozorovali May, jak se cáká v ledové vodě a řekli si, že by nebylo od věci
jí někam schovat oblečení. „Existuje pár docela vtipných kouzel, kterými se
dají zabezpečit volně odložené věci a jsem přesvědčen, že slečna Parkerová
alespoň o jednom z nich ví,“ pokračoval Snape nezměněným tónem. Draco se
uklidnil. „Děkuji, pane profesore,“řekl uctivě. „Zvláště starých rodinných
šperků bych se na vašem místě rozhodně nedotýkal – ostatně to byste mohl vědět
sám, nemyslíte?“ pronesl profesor chladně. „Jistě, pane profesore,“ odpověděl
Malfoy a chvatně se svými druhy zmizel. „Parchant jeden,“ ulevil si profesor
v duchu. „Stejný jako jeho otec,“ pomyslel si a jeho oči spočinuly na
Mayiných „starých rodinných špercích“ – medailónu z černého kovu a
naprosto nezajímavém náramku ve tvaru hada zakouslého do svého ocasu. Najednou
hadovi zazářily oči. Podíval se na Snapea a jedovatě zasyčel. Profesor zvedl
v údivu obočí. „Takže přece…“ uklouzlo mu. „Škoda, že jsem Malfoye
nenechal na pokoji,“ zalitoval. „To mám za to, když chci jednou …“ při myšlence
na svíjejícího se Draca se škodolibě zasmál a zvesela vykročil ke hradu.
Profesorka Hoochová ten večer nemohla dlouho usnout při vzpomínce na zářivý
úsměv na tváři profesora lektvarů.
*****
Jestli
se May předchozího dne vstávat z měkké vyhřáté postele nechtělo, nebylo to
zdaleka nic oproti pondělnímu ránu. Ten den ji nečekalo nic pěkného. A hned
první dvě hodiny s Ním. Dívka se stále ještě nebyla schopna
z posledních událostí vzpamatovat. Za jiných okolností by po tom všem
profesora lektvarů nenáviděla, ale cosi, co spatřila hluboko v jeho
tmavých očích, způsobilo, že toho nebyla schopna. Přesto se ten den otevřela
v jejím nitru stará rána – rána mnohem hlubší, než byla ta, co utržila
Ciri při svém útěku z arény, a která od té doby navždy hyzdila její jinak
krásnou tvář. Ta rána neměla vlastně být způsobena May, ale právě Ciri; proto
nechápala, proč cítí tak velikou bolest — stejnou bolest cítila snad jen
jednou – v okamžiku své smrti. „Sdílíme spolu jediný osud, Ciri,“
zašeptala. Cítila, že se předevčírem něco změnilo a nic už od té chvíle nebude
takové, jako předtím. Stočila se na lůžku do klubíčka a po pštrosím způsobu si
přehodila peřinu přes hlavu. „Proč?“ ptala se sama sebe trpce. „Proč já? O nic
jsem se nikoho neprosila. Proč nemůžu být jen obyčejná holka?“ z očí jí
kanuly horké slzy.
„Není
ošklivějšího pohledu než na ubrečenou čarodějku,“ zaslechla hlas Yennefer.
„Yennefer,“ bleskla jí hlavou vzpomínka na překrásnou čarodějku s černými
vlnitými vlasy a podmanivýma fialkovýma očima. „Nadpozemsky krásná. Ne,
nepřirozeně krásná,“opravila se v duchu a pomyslela na všechna ta odvržená
děvčátka – ošklivá a zohyzděná, často znetvořená, pohozená podél cest; pro svou
rodinu neznamenaly nic než další krk navíc, nevhodné k práci, absolutně
neprodejné; rádi se jich zbavili za pár drobných nebo i zadarmo, jen už aby
byly pryč, pryč z očí i z mysli … toto byly by ideální adeptky na
čarodějky; nezáleželo přitom příliš na schopnostech dívek – existovaly přece
způsoby, jak vyvolat změny v mozku i ostatním těle, jak „upravit materiál“
a probudit to, co tam předtím nikdy nebylo. Léta drezůry, kdy byly ničím. Byly
snad pro své učitelky vzduch? Ne, to ne. Snad jen hmyzem, který lze
kdykoliv po libosti rozmáčknout. Pro ty, které vydržely a strávily tak své
mládí na ostrově Thanedd, ve vězení, kterému neznalí věci s úctou a
obdivem říkali „proslulá čarodějná škola Arethusa“, byla připravena odměna –
proměna ošklivé larvy v nádherného motýla. Téměř přes noc se
z vystrašených, šedých myšek staly zářící bohyně s nesmírnou mocí; už
to nebyly ty ponižované, přehlížené, nadbytečné stvůrky – teď k nim
vzhlíželi v němém úžasu, s úctou a bázní všichni ti, kteří pro ně
kdysi měli jen pohrdání. Získaly svobodu, volnost, krásu, moc, vše, co si kdy
mohly přát; nikoliv však štěstí. Neboť uvnitř zůstaly těmi pokřivenými,
poníženými bytostmi, poznamenanými nesmírnou křivdou, která se na nich udála.
Nikdy nedokázaly zapomenout. Nikdy nedokázaly odpustit. Nikdy nedošly klidu.
Užívaly si plnými doušky radostí těla i ducha, avšak přesto se nedokázaly v plné
míře radovat z toho, co jim jejich nový život přinášel – věděly, že to vše
je jen iluze, že ty obdivné pohledy a zatajený dech není věnován jim, ale
skořápce, obrazu, jež ve skutečnosti neexistoval. Nikdy nedosáhly toho, po čem
snad nejvíce toužily – pokoje a lásky. Staly se z nich zatrpklé bytosti
andělského zjevu, ovšem zlomyslné, kruté, vrtkavé a mstící se za všechny rány,
jež utržily. To byly ty proslulé a obávané čarodějky dávnověku, vědmy pověstné.
May pevně sevřela rty. Její myšlenky však běžely dál: „Celý život pak strávily
týráním sebe i druhých – téměř všechny z nich. A vysvobození z jejich
muk bylo jen jediné – Smrt. Chvíle pravdy, kdy se kráska změnila zpět ve zvíře,
jímž ve skutečnosti vždycky byla,“ pocítila na jazyku trpkost.
„Ne,
zaklínači a čarodějové si opravdu neměli co vyčítat — v obojím
případě byl „odpad“ adeptů strašlivý a cena za získané schopnosti až příliš
vysoká. Ne, nebylo o co stát,“ pomyslila si. „Proč jen to chápu až
teď?“zalitovala.
„Yennefer,“
zašeptala a zavřela oči. Pod zavřenými víčky se jí znovu vybavila vysoká štíhlá
čarodějka s hebkými vlasy vlnícími se jí okolo hlavy jako rej duhových
hadů. „Yennefer s vůní šeříku a angreštu. Yennefer s dokonale
tvarovanou postavou, bělostnou pletí a hlubokýma, tajemnýma očima. Yennefer
s pyšnými, smyslnými rty, s vždy hrdě vztyčenou šíjí zdobenou černou
sametkou s hvězdou z jiskřivých „živých“ krystalů. Nesnášely jsme ji.
Obě; já i Ciri,“ přemítala May. „A obdivovaly. A bály se jí. Záviděly jsme jí a
nenáviděly ji — za to, jaká byla, jak se chovala – k Geraltovi,
k nám, ke všem okolo…“ ztrápeně si povzdechla. A přece pod tím vším bylo
ještě něco. Něco, co nešlo vysvětlit. Jakoby je čarodějka spoutala svými kouzly
– a sebe spolu s nimi. May si znovu povzdychla. „Jak dovedla být krutá!“
Ciri oslovovala téměř vždy „Škaredko“ a May, tehdy Kestrel, neřekla nikdy
jinak, než „Hlupačko“. „Věděla moc dobře, jak nás to bolí – dovedla vždy tak
přesně vystihnout slabá místa druhých …“ Přesto si nakonec získala Ciriino
srdce – a na oplátku se jí stala matkou. Matkou, jíž jako čarodějka nikdy
nemohla být. To však neplatilo pro May. Yennefer May nesnášela. Byla pro ni
přítěží, zdržením na její cestě a – možnou hrozbou – i když toto by nikdy
nepřiznala. Nikomu – ani sobě ne. Proti tomu, co mezi nimi bylo, byly i ledové
kry horkými prameny. May si však dávala velký pozor na to, aby čarodějce nikdy
nedala záminku k otevřenému konfliktu. Od příchodu Yennefer se úplně
změnila. Už to nebylo to nezkrotné, rozpustilé dítě. Stala se zádumčivou dívkou
s bystrýma očima. Snad to byly právě ty rentgenující oči, co Yennefer tak
provokovalo – jakoby jimi viděla až do duše. Zářící smutné oči a mlčící ústa.
Čarodějka by se tou nickou vůbec nezabývala, nebýt jedné maličkosti – Ciri se
odmítala učit bez ní. Držela tak Yennefer v šachu. Byl to její jediný
projev odporu, který čarodějka nedokázala zlomit. A tak nakonec kapitulovala a
„smířila se“ s tím obtěžujícím mlčenlivým stínem, který jim byl neustále
v patách. Alespoň ji ignorovala, a když už si jí někdy přece „všimla“, tak
jedině proto, aby ji ponížila. To ale podle všeho dívce nevadilo. Jen
v jejích očích se pak objevil divoký plamen, při kterém Yennefer stydla
krev v žilách. „Ach, kdyby Yennefer bývala věděla!“ pomyslela si May,
„kdyby věděla, koho má před sebou – jistě by mi věnovala mnohem více
pozornosti.“ Ale to čarodějka naštěstí nevěděla. Naštěstí – protože právě tato
skutečnost pravděpodobně oběma děvčatům v Tor Lara nakonec zachránila
život. Kdo Kestrel ve skutečnosti je, věděli totiž jen dva lidé (lidé?) – její
babička a Geralt. Kestrelina babička se však ihned poté, co Kestrel předala do
péče bělovlasého zaklínače, vrátila zpět do světa, ze kterého přišly. Zbýval
tedy jen Geralt – a ten byl zavázán slibem mlčení. Byl to zázrak, že její
totožnost dokázal skrýt dokonce i před Yennefer – a to i přesto, že spolu … May
sebou neklidně zavrtěla. Všechno tenkrát viselo na vlásku. Kdyby se býval byl
Vilgefortz ve Věži Racka poté, co tak „delikátně“ zaklínače zmasakroval, otočil
a uviděl, koho má za sebou … všichni by byli ztraceni. A nejen oni.
Ale
díkybohu byl Vilgefortz stejně tak jako Yennefer zaslepen honbou za Zireael,
která mu právě zmizela v Portálu Lara. Vůbec ho nenapadlo podívat se, kdo
mu stojí za zády; byla to věčná škoda, a to doslovně. Věčná škoda – jeho ovšem,
neboť kdyby býval opsal svou učenou hlavou necelý půlkruh, jistě by okamžitě
upustil od bláhové snahy dostihnout Vlaštovku v explodujícím portálu;
pochopil by totiž, že přímo na dosah ruky má mnohem lákavější sousto – mnohem
stabilnější bránu k tisícům světů. Avšak pyšný Vilgefortz se zachoval jako
hlupák. A to byla chyba. Osudná chyba. Kdyby býval zaútočil na Kestrel, nebyla
by schopna se mu ubránit – na to byly její znalosti magie příliš malé a
Vilgefortz – to mu May musela přiznat – byl přece jen i přes své mládí
nejmocnějším čarodějem těch dob (pochopitelně kromě velmistryně Tissai de
Vries). To, že se však čaroděj rozhodl zabít Geralta, mělo pro něj ovšem
následky horší, než kdyby si pod sebou podřezal větev (což je samo o sobě dost
hloupá představa) – jestli totiž někdy May někoho milovala, byl to jistě Geralt
– její vzor a učitel, který jí byl zároveň otcem i první láskou. Zoufalé
situace vyžadují zoufalé činy. A tak v sobě tenkrát Kestrel poprvé
pocítila moc šagaraly… Při vzpomínce na ten okamžik se roztřásla jako osika.
„Dost!“
uťala proud svých myšlenek. „Přestaň, tohle nikam nevede! Nejsi tu proto, aby
ses tady litovala. Ty přece víš, proč jsi tady,“ poručila sama sobě drsně. Své
údy už měla zase zcela pod kontrolou. Na chvíli se na její tváři objevil krutý
úšklebek, to když si prohlížela své dlaně. Pak zavřela oči a zkusila ještě
usnout. Marně.
„Spáči!
Vstávat! Kdo chce přijít pozdě na hodinu lektvarů?“ volala Hermiona, zatímco
dloubla do May sladce spící pod nadýchanou peřinou. Parvati už před chvílí
přistál na hlavě Hermionin polštář a teď se neochotně škrábala
z „podpeřin“. May sebou polekaně trhla a hbitě seskočila z postele. O
tom, že již dávno nespí, se Hermioně nezmínila.
*****
Tak
jako poprvé, v učebně lektvarů zbylo pro May místo už jen vedle Nevilla.
May to nevadilo. Věděla přesně, jak mu je. A po zkušenosti z minula byla
taky už připravená na to, že na Nevillovu pomoc při výrobě lektvaru se rozhodně
spoléhat nemůže. Soucitně se na Nevilla podívala – už teď vypadal na to, že
potřebuje první pomoc. Nejasně přitom cítila, že ona sama na tom za chvíli bude
podobně.
Profesor
Snape dorazil do učebny přesně s úderem osmé. Odvlál hned ke svému stolu a
cestou ještě stačil mávnout hůlkou směrem k tabuli, na které se okamžitě
ukázal výrobní postup nového lektvaru. „Madame Pomfreyová mě požádala,“ začal
profesor, „abych jí doplnil tenčící se zásobu projímadel,“ dosedl za katedru.
„Dnes si proto ukážeme, jak vypadá správně připravený projímavý lektvar,“ řekl
Snape monotónním hlasem. „Na konci hodiny si potom každý svůj lektvar
vyzkouší,“dokončil ledově. May v jeho hlase zaslechla jistý škodolibý
podtón. Studenti se po sobě vyděšeně podívali. Snapeova slova totiž neznamenala
nic jiného, než že se (téměř) všichni na konci hodiny pěkně po….. „A teď se
pusťte do práce. Všechny přísady máte ve skříni,“ zavelel Snape a zalistoval
v obrovské knize ležící před ním na stole.
May
hodila okem po tabuli. „Bažanka roční, … co to proboha je?“ zděsila se hned při
přečtení názvu první přísady. „Tohle je na nic. Nejlepší bude, když si vezmu
přesně to, co Hermiona,“ usoudila duchapřítomně a vystartovala za ní ke skříni
s přísadami. Nabrala si potřebné ingredience a zamířila zpět ke stolu.
„Hlavně to nesmím přehnat,“ pomyslela si May. „Na záchodcích ve sklepeních i
v přízemí školy bude dneska pěkná tlačenice,“ ušklíbla se. V očích se
jí pak zlomyslně zablýsklo při představě Malfoye v podělaných kalhotách.
Přinejmenším teď už věděla, že Snape má smysl pro humor. Sice morbidní, ale
aspoň něco. Vlastně jí trochu připomínal Yennefer. Na chvíli se zamyslela:
„Proč
mi tak říkáš?“ zeptala se Ciri Yennefer, když ji znovu oslovila „Škaredko.“
„Protože jsem zlomyslná,“ odpověděla čarodějka. „Zlomyslná a zlá – tak jako
každá čarodějka.“ Nebyla to pravda. Faktem ale zůstávalo, že něžné city kazily
obchody. Vždy bylo výhodnější vzbuzovat strach. Kdo by taky platil čarodějce,
která je celá pryč z kdejakého usmrkance? A Yennefer byla bohatá. Velmi
bohatá. Což se nedalo říct třeba o její přítelkyni Triss Rucuncull – ta na tom
nebyla o mnoho lépe než Geralt. Snad i proto se s Geraltem rychle sblížili
– to ovšem bylo ještě před tím, než se „stalo to s Yennefer“. Pak vztahy
mezi oběma čarodějkami řečeno velmi optimisticky „prudce ochladly“…
May
však své myšlenky už nedokončila. „Tak tohle si vypijete,“ syknul ledový hlas
hned vedle ní. Škubla sebou leknutím, přičemž na sebe málem převrhla kotlík
s horkým odvarem. Podívala se ustrašeně na původce toho zvuku. Ale sup
v černém hábitu se na ni nedíval. Jeho slova patřila Nevillovi. May byla
natolik zabraná do svých myšlenek, že na chlapce vedle sebe ani nepomyslila,
natož pak aby si všimla, že si vybral špatné přísady. Neville si teď pod
přísným profesorovým pohledem přikládal naběračku s lektvarem
k roztřeseným ústům. „Eschlotzia californica, Lactuca virosa, Nicotiana
rustica,“ vyjmenoval tiše profesor složení Nevillova lektvaru. „Vy se pokoušíte
o sebevraždu nebo chcete jenom potratit, Longbottome?“ zeptal se pak ostře. Od
zmijozelských stolů se ozvaly výbuchy smíchu. „Kolik jste toho tam proboha
dal?!!!“ zařval Snape na krčící se uzlíček nervů. „Nekřičte na něho, jak ho
chcete něco naučit, když na něj pořád tak ječíte? Nevidíte, jak se celý třese,
jenom když projdete kolem?“ zavřeštěla May na profesora. Nevillovi bylo opravdu
zle – na čele mu vyrážely obrovité krůpěje potu, dýchal jako sentinel a třásl
se od hlavy až k patě. Profesorovy oči se z vyděšeného chlapce
stočily k drzé dívce. „Nemyslím, že bych se vás kdy ptal na váš názor na
způsob své výuky, slečno Parkerová,“ řekl mrazivě. „Mimo to,“ dodal lehce
konverzačním tónem, „jen pro vaši informaci – to, co vidíte, nejsou známky
strachu, ale první příznaky otravy,“ setřel ji. „…asi tak do deseti minut,“
profesor otočil přesýpací hodiny, „nastane smrt.“ May zděšeně vyjekla.
„Udělejte něco!“ štěkla pak na Snapea. Profesor jen lehce pokrčil rameny.
Rychle se otočila k Nevillovi – „rozšířené zorničky, závratě, potíže
s dýcháním …,“ diagnostikovala. „Počkat!“ začalo jí svítat. „Lactuca
virosa – locika jedovatá, Eschlotzia – sluncovka, nicotiana – tabák …“ Vrhla se
ke skříni s přísadami a začala tam cosi zuřivě hledat. Profesor lektvarů
si ji zvědavě prohlížel. Po chvíli se dívce podařilo vyhrabat jakési tři
rostliny. Přiběhla k Nevillovi, prudce s ním zatřásla a podávala mu
sušené bobulky a listy: „Na, rozžvýkej to, Neville, rychle,“ strkala mu to pod
nos. „Vyháníte ďábla ďáblem, Parkerová?“ ozval se za ní profesorův hlas. „Tohle
ho zabije docela určitě,“ konstatoval. May se zoufale podívala na Nevilla. „Ale
…“ nechala však ruku klesnout. Došlo jí to. Neville na jedy evidentně nebyl
zvyklý. Tyto rostliny měly příliš silné účinky, než aby to jeho tělo vydrželo.
Nepomůže mu, když mu dá rostlinu s opačnými účinky. Padla na ni hluboká
deprese. „Máte snad něco lepšího?“ zařvala však ještě na profesora se slzami
v očích. Snape se na ni překvapeně podíval. „Podceňujete mě,“ zašeptal
jejím směrem, načež ze záňadří vyndal malou lahvičku a nalil z ní
několik kapek mezi Nevillovy sevřené zuby. Za chvíli křeč ustala a chlapec mohl
opět volně dýchat. Cítil však prudkou bolest ve všech svalech a kostech. Svezl
se na židli a jen otupěle hleděl do prázdna. May se svezla na židli vedle něj.
Byli si v té chvíli velice podobní. Zavřela oči a zhluboka vydechla, ale
úzkost ještě přetrvávala. Bylo to o fous, Neville jim málem zhasnul před očima.
Roztřesenou rukou sáhla po jednom z listů, který prve přinesla pro
Nevilla. Strčila si ho do úst a začala nervózně žvýkat. Pak si vzala další a
ještě jeden.
„Jak
to mohl udělat! Nechat Nevilla bez pomoci a až na poslední chvíli mu dát vypít
neutralizační lektvar!“ pomyslela si vzteky bez sebe. „Jak jste jen mohl!
Neville málem zemřel a vy jste ho klidně nechal!“ vyvřískla na profesora, který
už zase seděl za katedrou a nevzrušeně si četl v knize před sebou. Její hlas
se nápadně podobal jekotu sirény. „Co si to vlastně o sobě myslíte?!!!“
zařvala, až se rozdrnčely skleněné nádobky na policích. Na profesorově tváři se
nepohnul ani sval. Zdálo se, že neslyší, ale nebyla to pravda. Prostě očekával,
že bude reagovat právě takhle. Nasliněným prstem otočil stránku a zahloubal se
do čtení. V učebně by bylo slyšet i cinknutí špendlíku o kamennou podlahu,
takové tam bylo ticho. Nikdo ani nepípnul. Kromě May, která právě vyplivla
rozžvýkané listy vysokým obloukem na čistou podlahu. Profesor Snape nijak
nereagoval. May si proto vstrčila do úst další dva listy pepřovníku. Profesor
k ní zvedl oči. „Neměla byste žvýkat tolik betelu, nebo se snad chcete
předávkovat jako Longbottom?“ pronesl klidně. „Neříkejte, že by vám to nějak vadilo
– dělá vám to přece dobře, tyhle věci, nemám pravdu?“ podívala se na profesora
očima divoké kočky. Vyzývavě se nahnula nad lavici, jakoby mu chtěla být co
nejblíže, a zasyčela: „Řekněte mi, pane profesore, co byste udělal? Dal byste
mi taky cvaknout té vaší kořalky? Pomohl byste mi stejně jako jemu?“ ukázala
palcem k Nevillovi. „Proč jste to vlastně udělal? Dobrý Nebelvírský mrtvý
Nebelvírský, ne? Nebo to byl omyl?“ zašklebila se. „Vsadím se, že v mém
případě byste tuhle chybu neudělal,“ stáhla se zpět na stoličku, aniž by si
počkala na odpověď. „Předávkovat se? Já?“ divoce se rozchechtala. Pohledem
přejížděla po třídě a nepokrytě se bavila reakcí svých spolužáků na její
rozšířené zorničky. Jako zaklínačka věděla moc dobře, jak teď vypadá.
„Předávkovat
se,“ pomyslela si. „Z tohohle?“ Tam, odkud s Ciri pocházely, rostly daleko
zajímavější „bylinky.“ Ostatně co se týče Ciri, ta polovinu doby, co strávila u
Potkanů, nedělala nic jiného, než že šňupala fisstech. A tohleto se s oním
jemným bílým práškem vůbec nedalo srovnat. May si vybavila zdrogovanou Ciri ve
společnosti mládeže podobného ražení a zásad. Tedy žádných zásad. Mladí, plní
vzdoru a vášně, zhulení jako zvířata, bez příčiny se chechtající pod vlivem
drogy naprosto čemukoliv … už příští jitro byli všichni mrtví – dlouhonohý
Reef, blonďatý Asse, Jiskra s přeseknutou tepnou, stočená v blátě do
klubíčka jako kočka, světlovlasý Kayligh s rozpáraným břichem a vyhřezlými
vnitřnostmi, Giselher s rozpolcenou lebkou a Mistle, kterou Ciri nejvíc
milovala, ležící u zdi chléva jako zkrvavený hadr. „Tak tohle jsem teda vidět
nemusela,“ pomyslela si, když zavírala oči před tou „vidinou“. Zavřít oči
nepomohlo. Viděla, jak Bonhart strká Ciri hlavu k rozpáraným střevům a
výkalům jejích druhů, viděla, jak ji pak bezmocnou a ochromenou hrůzou
přivazuje ke kůlu a před jejíma očima uřezává hlavy jejích bývalých společníků,
solí je, aby „se zboží nezkazilo“, aby byly uchovány jako důkaz pro slíbenou
odměnu … Byly to ještě děti. Co na tom, že zbojníci. Ty z nich udělala válka.
Už jen za jejich smrt by si Bonhart zasloužil chcípnout tím nejhroznějším
možným způsobem. A za to, co udělal Ciri … May se z tváří vytratila
všechna barva a zuby jí zacvakaly. „…Kdyby ho Ciri nezabila, udělala bych to
sama,“ pomyslela si. „A dala bych si přitom záležet na provedení – se zručností
Mengelleho a netečností elfa,“ stiskla pevně zuby celá se chvějíc. „A propadla
bys peklu,“ ozval se hlas v její hlavě. „No tak ať!“ vykřikla v duchu
hlasu v odpověď a zaťala pěsti.
Profesor
Snape May bedlivě sledoval. Viděl její nepřirozeně rozšířené zornice, bledost,
třes po celém těle, zaregistroval, jak zničehonic ucukla jako by ji uštkla
zmije … Vyčkával. Věděl, co se jí teď asi honí hlavou. A věděl, že May ví, že
ví. May otevřela oči a podívala se na Snapea. „Myslí si, že zná všechno,“
pomyslela si trpce. „Neví nic…“
Před
sebou uviděla Auberona, Krále Olší, jak si nasává stříbrnou trubičkou bílý
prášek do nosních dírek. Fisstech na zrcadle v jantarovém rámu zářil jako
nejbělejší sníh, když se do něj opřou sluneční paprsky. Vzal si hodně
„čarovného prášku“, nejčistší drogy. Velmi mnoho. A to všechno jen proto, aby
mohl … a — stejně nemohl.
May
oči zase zavřela. Jiný obraz. Štíhlý elf zhroucený v křesle v rohu
královské komnaty. Dlouhé popelavé, stříbrem protkané vlasy rozhozené, bílé
ruce s dlouhými prsty se zachvívají naposled. Jasně šedé oči barvy
roztaveného olova zakaluje sama Smrt. Od křesla se kutálí flakónek
z šedozeleného nefritu. Ciriina ruka pevně svírá královu dlaň. Po tvářích
jí stékají slzy. Zklamal svůj lid. Zklamal sám sebe. Král zemřel, ať žije král!
Něco končí a něco začíná.
Znovu
otevřela oči. Byly temně zelené a hluboké jako zalesněný hvozd. Hvozd vydal své
poklady – z očí naplněných bolestí vytryskl proud diamantů. Motýlí křídla
řas se rozechvěla. „Prokletí elfi! Prokletí Dh’oine!“ vykřikla v duchu.
„Prokletí? Možná bys tedy dala přednost něčemu jinému …“ ozval se jí
v hlavě jakýsi výsměšný hlas. Polekaně sebou trhla – ty věty nebyly
vysloveny lidskou, ani elfí řečí. Přesto jim ale rozuměla. Neměla však čas
zkoumat, jak je to možné. Před sebou totiž uviděla nový obraz – spatřila jakési
monstrum se zářivě rudě planoucíma očima, jak právě zabíjí nějaké zvíře krčící
se v houští. May se na bestii v hrůze podívala. Byl to prazvláštní
tvor; jakoby vystoupil z učebnic o pravěku. „Kříženec člověka a
dinosaura?“ zauvažovala, ale hned svoji myšlenku zavrhla. Tvor dosahoval výšky
asi dvou metrů, byl mohutný, hrubých, až hranatých rysů a jeho kůže připomínala
kůži plaza. Oči démona planuly nenávistí a lačností, když vztáhl
k drobnému zvířeti před sebou své „ruce“ a z dlaní mu vyšlehly
plameny.
May
vykřikla a vyskočila ze židle tak prudce, až ta třískla do následujícího
pracovního stolu. Polovina Seamusova lektvaru opustila kotlík. „Co to bylo?“
ptala se sama sebe. Nikdy doposud neměla takové „vidění“. „Spící?“ zalapala po
dechu. „Byl to snad ten, jehož probuzení se ONI tak děsili?“ vybavila si
v mysli průsvitné modře zářící bezvlasé bytosti neurčitého stáří. „TY se
bát nemusíš,“ zaslechla konejšivý tichý hlas. Ani tento hlas nepromluvil
žádným z pozemských jazyků. Nebyla to však ani stejná řeč jako u prvního
hlasu. Celá se roztřásla. Oči měla otevřené dokořán již hodnou chvíli Ani
jednou přitom nezamrkala. „Snape má pravdu,“ pomyslela si. „Neměla jsem žvýkat
to svinstvo. Jen chvíli jsem si nedávala pozor — a hned přišlo vidění.
Jakoby nestačil Raddle a ti elfi. Teď ještě tohle! A před celou třídou!“
zadívala se zmučeně na profesora.
Snape
ji po celou dobu nespustil z očí. Tušil, jaké obrazy asi má před sebou a
se zaujetím sledoval, jak jasně zelená barva jejích očí potemněla. Již jednou
pozoroval změnu barvy a výrazu jejích očí – když zkusila zabít Protivu. Teď
však přece překvapeně zamrkal, když se mu na okamžik zazdálo, že se dívčiny oči
zbarvily do ruda. Nebyl si tím však jistý – červeň hned přešla do modra a
hluboká modř zaplnila celý prostor jejích očí, až nebylo vidět žádné bělmo. Pak
se vše vrátilo do normálu. Neměla už ani rozšířené zorničky. To všechno
v průběhu ani ne jedné minuty. Zatím si to nedokázal nijak vysvětlit.
Jedno však věděl zcela určitě – May zdrogovaná nebyla ani na okamžik, přestože
to tak snad vypadalo. Ale ty „sny“ jí rozhodně dobře nedělaly.
May
se zorničky stáhly do dvou úzkých čárek: „Co VY o mně víte?“ pronesla trpce,
zatímco se dívala Snapeovi přímo do očí. „Téměř nic,“ pomyslel si profesor. „A
to mě právě nanejvýš znepokojuje.“ „Jen to, že jste k ničemu,“ pronesl
však nahlas ledově. „Kostky ledu cinkající o sklo poháru,“ připodobnila si zvuk
jeho hlasu. „Nic neumíte, nic neznáte, jste absolutní nula,“ pokračoval
profesor. Dívce se do tváří vrátila barva. Až moc barvy. „A vy jste kdo?“
vykřikla na oplátku. „Rázujete po sklepeních jakoby jste spolkl kružítko,
máváte před tabulí suchou větví, pouštíte hrůzu na všechny okolo a přitom si
ještě myslíte, bůhví jakej nejste skvělej učitel! To v mé škole byste
…“větu už nedokončila. „A na které škole jste studovala, slečno Parkerová?“
zeptal se Snape podezřele sladce. „Antropologii a jazyky na University College
London,“ odpověděla překvapeně, nic zlého netuše. Snapeova tvář se stáhla do
zlomyslného úšklebku: „Chcete mi snad říct, že Bradavice srovnáváte
s nějakou bezvýznamnou mudlovskou školou?“ zeptal se hrozivě. „To není
žádná bezvýznamná škola!“ zakřičela znovu. „A abyste věděl, já mohla jít klidně
na Cambridge nebo na Oxford - předháněli se, kdo mě získá, a to se myslím
tak často nestává; jenže já neměla zájem. Měla jsem plný zuby těch
vygumovanejch pokrytců z „dobrých rodin“, všech těch „prestižních“ A a Q klubů,
nablýskaných odznáčků a livrejí, kterým říkali tak hrdě „školní uniforma…,“
zatřásla svým školním hábitem a z očí jí sršely blesky. „Radši jsem se
zapsala na UCL, kde už od samého jejího založení nikdo nehleděl na to,
z jaké jste společenské třídy, jaké jste rasy, náboženství nebo pohlaví!
Tam, kde jste si všechno museli opravdu zasloužit!“ Ve ztichlé učebně stála
jako bohyně pomsty. „Ale něčeho takového VY přece nejste schopen,“ zasípala.
„Vy, než abyste třebas i jen vyvolal tady Hermionu, tak se radši budete
uculovat na támhlety dva dementy (pozn. autorky: míněno jako diagnóza, nikoliv
urážka), trhla hlavou směrem ke Crabblemu a Goylovi, jen abyste se zavděčil
fotrovi tady toho nadrženýho pitomce (pozn. autorky: v tomto případě
míněno opravdu jako urážka),“ zašermovala Malfoyovi prstem před nosem, zatímco
hned pokračovala: „a to jen proto, aby o vás nemohl náhodou říct, že nectíte
svou kolej!“ vyhrkla ze sebe a zaťala pěsti. Draco byl po dlouhé době opět rudý
jako pivoňka.
Profesor
Snape pomalu vstal a přistoupil až k ní. „Opravdu si myslíte, že VY mě
můžete nějak urazit?“ zeptal se naprosto klidně. „Když se vám tu tak nelíbí –
proč se nevrátíte ke svým zkamenělinám?“ propaloval ji svým pohledem. „Sám jste
zkamenělina,“ vykřikla a rozplakala se. Po chvíli jí došly slzy. Stála a
vyčítavě hleděla na profesora. Kámen by se v té chvíli nad ní ustrnul.
Kámen ano, Snape však ne.
May
prudce oddechovala. „Proč jste takoví?“ zeptala se se zoufalstvím v hlase
a rozhlédla se po třídě. „Copak nedokážete nic jiného, než jen ničit?“ hlas se
jí zlomil. Ta bolest byla přímo hmatatelná a stáčela se ve sklepení jako dým.
„Všichni jste stejní,“ vzlykala. Jen s námahou pokračovala: „Trpaslíci
bojují proti elfům, elfi proti lidem, lidé proti všem nelidem i proti sobě
navzájem … nikdy to neskončí,“ obrátila se a utekla z učebny ven.